close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2008

Psí věrnost

27. května 2008 v 16:27 | Kesy |  Váš názor, vaše připomínky!
Ahojky,
tahle ta zajímavost se týká psů a jejich úžasných vlastností. Pes je jeden z nejžádanějších mazlíčků na světě a má víc něž 1 milión plemen. Se psy se pořádají výstavy, závody, módní přehlídky atd. Pes dělá co může, aby vám dal to co od něj očekáváte. Krásu, lásku a... věrnost. Většina lidí si toho cení a proto se k němu chovají také tak, ale jsou i tací co dokáží psu ublížit. Mají z něčeho vztek a nebo se jen chtějí zabavit a proto mu ubližují. Mlátí ho, kopou, nedávají mu dlouho najíst. A co on na to???
Malá plemena jako např. jezevčíci, smíšené rasy aj. utečou, ale plemena větších psů jako je třeba: Howavart, Zlatý retrívr, Německý ovčák, Border kolie tohle prostě neudělají. Proč? Ze strachu to není. Je to proto, že s pánem(í) vyrůstali od štěněte a i kdybyjim hrozila smrt oni zůstanou. Silnější psy je pokoušou, ale jiní ne. I kdyby ho vyhodili z domu oni by se vrátili. Ale za jakou cenu? Proč prostě neutečou a nenajdou někoho lepšího? Vážně si myslíte, že je to tak dobře? Opravdu vám nevadí, že psy umírají pro zábavu jejich pánů???

Anakonda velká

20. května 2008 v 14:20 | Kesy |  šupinatí

Anakonda velká

Jak číst taxobox
Anakonda velká
Anakonda velká
Anakonda velká
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:šupinatí (Squamata)
Čeleď:hroznýšovití (Boidae)
Rod:anakondy (Eunectes)
Druh:Anakonda velká (E. murinus)
Binomické jméno
Eunectes murinus
C. Linné, 1758
Anakonda velká (Eunectes murinus) je velký had z čeledi hroznýšovitých. Anakonda velká je nejtěžším hadem světa. O anakondě kolují hrůzostrašné historky, amazonští Indiáni ji nazývají "Požírač lidí". Je pravda, že cítí-li se anakonda ohrožena, nebojí se bez zaváhání zaútočit i na člověka. To samé lze ovšem říci i o jiných, a daleko menších hadech. Bohužel, i anakonda se stává obětí chamtivosti člověka. Poptávka po hadí kůži je stále vyšší než nabídka, a tak je tvrdě pronásledována. Navíc je anakonda velkou pochoutkou pro místní domorodce.

Obsah

//

[editovat] Popis

Má olivově, nebo žlutohnědě zbarvené tělo, s okrouhlými tmavými, až černými skvrnami. Od očí se až ke koutkům tlamy táhnou nažloutlé, bílošedé, nebo načervenalé, černě olemované proužky. Její mláďata jsou zbarvena velice pestře.
Dorůstá podobně jako krajta mřížkovaná až do délky 10 - 11 metrů, ovšem je daleko těžší. Osmimetrová anakonda může mít hmotnost až kolem 250 kg, nejtěžší doložená hmotnost byla 300 kg.[zdroj?]

[editovat] Stanoviště

Anakonda velká je snad nejvíce ze všech hroznýšovitých spjata s vodou. Její oči, vystouplé a položené navrch hlavy, jsou toho důkazem. Téměř nikdy se nevzdaluje daleko od vody. Dává přednost stojaté, nebo líně tekoucí vodě, velmi hojná je v záplavových oblastech. V době, kdy bažiny a řeky vysychají, upadá do stavu jakési strnulosti. Výborně plave, ve vodě vyvine značnou rychlost a obrovskou sílu. Na souši se pohybuje pomalu.

[editovat] Areál rozšíření

Obývá tropické pralesy Jižní Ameriky, zejména pak povodí řeky Amazonky. Je možno ji spatřit v Brazílii, Kolumbii, Peru, Venezuele, Guayaně a na Trinidadu.

[editovat] Potrava

V potravě není vybíravá, v přírodě loví kajmany, želvy a ryby, ale i ptáky, kapybary, a jiné savce. V zajetí se krmí savci a ptáky přiměřené velikosti.

[editovat] Chov v zajetí

Pro chov anakondy je třeba mít povolení. Vzhledem k její velikosti a časté útočnosti je nutné zachovávat potřebná bezpečnostní opatření.
Pro anakondu velkou zařizujeme co největší nádrž se silnou větví a velkým vyhřívaným bazénem, neboť tento had tráví většinu času ve vodě. Teplotu 26 - 32°C udržujeme po celých 24 hodin. V teráriích se páří od listopadu do února, samice bývá gravidní asi 230 dní. Mláďata jsou dlouhá od 35 do 70 cm a bývá jich kolem 30.

[editovat] Buiuna a obří exempláře anakondy

Ačkoliv největší úředně potvrzená délka anakondy je 845 cm, přicházejí zprávy o mnohem větších exemplářích. Je možné, že právě gigantičtí jedinci anakondy velké stojí za legendou amazonských indiánů o buiuně, vodní nestvůře se svítícíma očima, připomínající obřího hada.
Oficiální vojenské hlášení důstojníků brazilské pohraniční jednotky z roku 1954 popisuje zápas s obrovskou anakondou, která měla během výcviku napadnout jednoho z vojáků. Ohromný plaz byl vojáky rozstřílen a pozdější měření ukázalo dělku bez pár centimetrů 40 m! Velící důstojník nechal, patrně pro zvýšení hodnověrnosti, podepsat zprávu celou četou.
Americký cestovatel Algot Lange tvrdil, že zastřelil anakondu delší 25 metrů. Nejvěrohodnějším tvrzením o gigantické anakondě je zpráva anglického cestovatele Percyho Fawcetta, který velice barvitě popsal zastřelení jedince dlouhého 18,6 metru.
Newyorská zoologická společnost vypsala vysokou odměnu za exemplář delší 10 metrů. I přes množství hlášení o mnohem větších jedincích odměna na svého adresáta stále čeká, neboť žádný z těchto exemplářů nebyl věrohodně doložen.

Adax núbijský

18. května 2008 v 20:44 | Kesy |  sudokopytníci

Adax núbijský

Jak číst taxobox
Adax núbijský

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád:přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď:turovití (Bovidae)
Podčeleď:přímorožci (Hippotraginae)
Rod:adax (Addax)
Rafinesque, 1815
Binomické jméno
Addax nasomaculatus
Blainville, 1816
Adax núbijský, antilopa adax (Addax nasomaculatus) je kriticky ohrožený druh pouštní antilopy.

//

[editovat] Popis

  • hmotnost: 60 až 125 kg
  • délka těla: 150-170 cm
  • délka ocasu: 25-35 cm
  • výška v kohoutku: 95-115 cm
Adaxové jsou poměrně velké antilopy, v kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Silné končetiny nesou poměrně dlouhý trup s poněkud převýšenou zádí, v poměru ke krátkému krku má nápadně velkou hlavu. Letní srst má světle pískovou barvu a může být až bílá, v zimě adaxové tmavnou do šedohněda. Prsa, krk a hlava jsou spíše hnědé, končetiny a břicho jsou bělavé, stejně jako uši. Také napříč přes hřbet nosu a kolem očí se táhne bílý pruh.
U dospělých zvířat narůstá krční a podkrční hříva, u samců se navíc objevuje výrazný tmavý chlupový čelní vír. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 - 2, u samců 2,5 - 3 spirály.
Adaxové jsou výborně přizpůsobeni životu v poušti, mají široké paznehty a silné paznehtky, takže se neboří do písku.

[editovat] Rozšíření a stanoviště

Původní areál adaxů zahrnoval pouště a polopouště v pásu od Západní Sahary a Mauretánii až do Súdánu a Egypta. Dnes jsou ve volné přírodě na pokraji vyhubení a vyskytují se ostrůvkovitě v odlehlých pouštních oblastech severovýchodního Nigeru, v Čadu, severozápadní části Mali, východní Mauritánie, v jižní Libyi a také v Súdánu.
Nejsou závislí na povrchové vodě, vyskytují se v písčité i kamenité poušti.

[editovat] Biologie

Samice s mládětem Samice s mládětem
Adaxové se pohybují napříč pouští v malých stádech o 5-20 jedincích, které vede dominantní dospělý samec. Samci se páří s několika samicemi na svém teritoriu. I mezi samicemi panuje určitá hierarchie, dominantní bývá ta nejstarší.
Adaxové se pasou na pouštních trávách, keřích nebo akáciích, na Sahaře je ale vegetace velmi málo, stáda proto musí při hledání pastvy urazit velké vzdálenosti. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají.
Antilopy adax nemají žádné pevné období rozmnožování, většina mláďat se ale rodí brzy na jaře, po 257 až 264 dnech březosti. Matka mívá jedno jediné mládě, které odstavuje po 23 až 39 týdnech. Samci pohlavně dospívají ve dvou letech, samice o něco později. V zajetí se mohou dožít až 25 let.
Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům.

[editovat] Zajímavost

Staří Egypťané chovali adaxy jako domácí zvířata.

[editovat] Ohrožení

Adax je ve volné přírodě velmi vzácný a vyskytuje se pouze ostrůvkovitě. Místní lidé ho loví kvůli ceněnému masu a kůži. V CITES nalezneme adaxe v příloze I.
V zajetí je adax poměrně hojný a dobře se rozmnožuje. Je je zařazen do Evropského záchovného programu (EEP).

[editovat] Kam do zoo

Antilopu adax můžeme spatřit ve většině českých zoologických zahrad. Jedno z největších stád adaxů je pak k vidění v Hannoverské ZOO.

[editovat] Galerie


Orel bělohlavý

18. května 2008 v 20:43 | Kesy |  dravci

Orel bělohlavý

Jak číst taxobox
Orel bělohlavý
Orel bělohlavý
Orel bělohlavý
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:Ptáci (Aves)
Podtřída:letci (Neognathae)
Řád:Dravci (Falconiformes)
Čeleď:Jestřábovití (Accipitridae)
Rod:Orel (Haliaeetus)
Binomické jméno
Haliaeetus leucocephalus
L., 1766
Orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus ) je velký dravý pták z čeledi jestřábovitých s typickou bílou hlavou, žlutým mohutným zobákem a žlutýma nohama. Orel bělohlavý je čtvrtým největším orlem na světě. Mladí jedinci jsou celí tmaví, hlava zbělá až v dospělosti. Orel bělohlavý je symbolem USA od roku 1948, které ho mají ve svém státním znaku.

Obsah

[skrýt]
//

[editovat] Rozměry

Dorůstají délky 71 až 96 cm, hmotnosti 3 až 6,3 kg a rozpětí křídel 168 až 244 cm.

[editovat] Areál rozšíření

Kanada, USA kromě větší části Aljašky. Dříve byl hojný na všech pobřežích Severní Ameriky od mořských útesů až po lesy na březích velkých jezer a řek od Aljašky až po Floridu.

[editovat] Potrava

Živí se Rybami, menšími až středními savci a mršinami.

[editovat] Rozmnožování

Orel bělohlavý Orel bělohlavý
Orel bělohlavý má hnízdo umístěné na zemi, na římsách nebo na stromě. Hnízdo je sestavené z mohutných klacíků a větví. Může dosahovat výšky až 4 m a v průměru 2,5 m. Orli žijí v trvalých párech, přičemž samička je vždycky větší a těžší.
Samice snáší snáší 1 až 3 vejce, sedí na nich 41 až 46 dní a mláďata vylétají po 10 až 11 týdnech.
logo Wikimedia Commons



Lev pustinný

15. května 2008 v 16:25 | Kesy |  šelmy

Lev

Jak číst taxobox
Lev

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Kočkovití (Felidae)
Podčeleď:Velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:Lev pustinný (Panthera leo)
Binomické jméno
Panthera leo
Carl Linné, 1758
Dnešní rozšíření lva
Dnešní rozšíření lva
Poddruhy
  • Lev severokonžský (P. l. azandica)
  • Lev konžský (P. l. bleyenberghi)
  • Lev indický (P. l. goojratensis)
  • Lev jihoafrický (P. l. krugeri)
  • Lev berberský (P. l. leo)
  • Lev kapský (P. l. melanochaita)
  • Lev núbijský (P. l. nubica)
  • Lev perský (P. l. persica)
  • Lev senegalský (P. l. senegalensis)
  • Lev východoafrický (P. l. somaliensis)
  • Lev masajský (P. l. massaica)

[editovat] Potrava a lov

Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu. Lev a mládě pojídající buvola afrického Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Také nepohrdnou zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na. pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci dokud nedosáhnou alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství kde mohou být lehce kořistí spozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami(Ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.
Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.

[editovat] Fyzikální charakteristika

Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150-225 kg. Samice dosahují hmotnosti 120-150 kg. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg.
Samci dosahují délky 170-250 cm. Samice zhruba 140-175 cm. Ocas měří 70-100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá zhruba 5 mm dlouhý trn. Lvi jsou jediné šelmy, které mají tento střapec. Jeho funkce je dosud neznámá. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.
Kožich bývá zbarven různě - Od světle žluté, přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlější, střapec na ocasu je vždy černý.

[editovat] Hříva

Termografický snímek zachycující lva v zimním období Termografický snímek zachycující lva v zimním období
Dřive se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají menší hřívy. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné že při páření se samci s větší hřívou jsou více aktivnejší, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.

[editovat] Variace

Bílý lev v bratislavské zoo Bílý lev v bratislavské zoo Liger Liger
Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.

[editovat] Bílí lvi

Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Jejich neobvyklé zbarvené je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě, když přijde na lov, díky zbarvená může totiž být kořistí velice kořistí lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mládí lvi, kteří na sobě mají barevné fleky.

[editovat] Křížení lvů s ostatními velkými kočkami

Lvi jsou často kříženi s tygry (vetšinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov "tiger" a "lion" - první zkratka značí vždy živočich. druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.
Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice vetšinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale pouze dalších 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.
Méně známou variací je Tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.

[editovat] Útoky na člověka

Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, které mají na svědomí vetší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v Africkém městě Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili na 35 afrických dělníků za pouhé dva dny. Dělníci postavili obrané ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani tyto je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí.
Jsou taky zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přirodě.

Žraloci

15. května 2008 v 16:17 | Kesy |  žraloci

Žraloci

Jak číst taxobox
Žraloci
Carcharhinus melanopterus
Carcharhinus melanopterus
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Podkmen:Obratlovci (Vertebrata)
Třída:Paryby (Chondrichthyes)
Nadřád:Žraloci (Selachimorpha)
řády

[editovat] Stavba těla

Žraloci jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě. Mají torpédovité, někdy až hadovitě protáhlé tělo. Jejich prsní ploutve nejsou spojeny s osní kostrou, která je chrupavčitá,[1] nicméně vyskytují se na ní známky kostnatění.
Kůže je kryta plakoidními šupinami krytými sklovinou, které způsobují velkou drsnost kůže žraloků. Žaberní štěrbiny jsou po stranách těla, přičemž proudění vody přes ně zajišťuje pouze žralokův pohyb vpřed (voda při tomto pohybu proniká ústy do ústní dutiny a žáberními štěrbinami zase ven. To vede k tomu, že zamotá-li se žralok do sítě, vcelku rychle se udusí. Po první žaberní štěrbině zůstal menší otvor zvaný spirákulum. U některých rychle plovoucích druhů je redukováno, nebo zcela mizí. Naopak u druhů, které se zdržují u dna je výrazně větší a okysličuje krev pro oko a mozek. U rejnoků přivádí vodu k žábrám, když leží zahrabaní do písku.
Žraločí čelisti mají ve zvířecím světě zcela výjimečné vlastnosti. Pravěcí žraloci měli horní čelist pevně spojenou s lebkou a museli se tedy spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se však tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou. Tím pádem mohou dnešní žraloci pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa. Čelisti jsou ovládány nepředstavitelně výkonnými svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého tři metry činila 3 tuny na 1 cm2 (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm2). Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je ovšem jen ta první. Žraločí zuby mají neomezenou schopnost regenerace. Po opotřebení nebo poškození se zuby ohnou dopředu a vypadnou, přičemž na řadu přijde řada druhá. Počet řad není konečný, další stále dorůstají. Rychlost obnovy zubů se liší podle druhu, může trvat 8 - 10 dní, ale také několik měsíců. Zuby ve spodní čelisti slouží k přidržení kořisti, zatímco zuby v čelisti horní k řezání (to je způsobeno prudkým házením hlavy do stran při útoku).
Trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje hltan, po něm následuje krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s tzv. spirální řasou a kloaka. Na tuto osu jsou napojena velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku a vylučovací ústrojí s prvoledvinami.
Žraloci jsou gonochoristé s vnitřním oplozením. Jsou vejcorodí nebo vejcoživorodí, přičemž u druhé skupiny může docházet k nitroděložnímu kanibalismu. Vajíčka jsou hranatá a veliká, u některých druhů přes 20 cm.
Struna hřbetní začíná být zaškrcována obratly (ale stále je souvislá). Žraloci mají v těle zvláštní látku skvalen. Slouží k nadlehčování těla a lepšímu pohybu ve vodě.

[editovat] Známí zástupci

Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (údajně až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří. V jezeře Nikaragua žije až třímetrový sladkovodní žralok Carcharhinus nicaraguensis.

[editovat] Smysly

Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (postranní čára, Lorenziniho ampule).
Sluch
Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
Čich
V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.
Postranní čára
Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Smyslové dutiny
Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 - 200 metrů.
Zrak
Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí stočí oči dozadu, aby si je chránili.
Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry
Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.
Lorenziniho ampule
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.

[editovat] Význam

Krom systematického hubení založeném na tom, že žraloci jsou nenáviděný, člověku nebezpečný predátor, mohou být loveni pro potravu (maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou játra). Žraločí ploutve jsou v některých zemích považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků. Číňané z ploutví mj. vyrábí i lepidlo.

Odpovědi na komentáře

14. května 2008 v 21:02 | Kesy |  Váš názor, vaše připomínky!
Ahoj,
dosud napsané komentáře jsem si přečetla a musím říct, že mě potěšili. Také jsem již získala pár SBéček. Pokud jde o to jakým způsobem lákám ostatní na můj blog, tak to není o popularitě! O tohle mi rozhodně nejde! Já hledám jakékoli blogy, které by se připojili a pomohli mi. Je mi jedno jestli souhlasí a nebo ne. Tady jde hlavně o to, kdo chce zabránit týrání zvířat a znečišťování životního prostředí.

Tropický deštný les

14. května 2008 v 16:54 | Kesy |  Tropický deštný les

Tropický deštný les


Výskyt tropických lesů na Zemi. Deštný prales na ostrově Fatu Hiva.


Tropický deštný les, též tropický deštný prales, je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým podnebím. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700-2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku. V Köppenově klasifikaci podnebí jsou oblasti s podnebím tropických deštných lesů označovány Af.

Stabilita pralesa

Prales se jeví jako stabilní klimaxový porost, který jeví velikou odolnost vůči narušení. Drobné mýtiny, ať už se objeví z jakéhokoliv důvodu, velice rychle zarůstají. Pokud však dojde k masívní destrukci rozsáhlé oblasti (prakticky výhradně činností člověka), je tato vlivem půdní eroze a ztráty styku s původním typem porostu velice brzy znehodnocena tak, že se sem prales "jen tak vrátit" nemůže. Přirozená obnova pralesa na místě, které bylo exploatováno a zničeno člověkem, je otázkou staletí až tisíciletí. Člověk sám pro ni může udělat jen minimum.

Význam

Tropické deštné pralesy se nazývají "klenoty Země", "plíce Země" a "největší lékárna světa".

Zdroje léků

Tropické deštné lesy se nazývají 'největší lékárna světa' pro výskyt velkého počtu přírodních léčiv. Téměř polovina užívaných léků pochází z tropických deštných pralesů. Např. tropické deštné pralesy obsahují "základní ingredienty ptačích kontrolních hormonů, stimulantů a sedativ". Vědci doufají, že zde bude v budoucnu objevena řada dalších léků. Tuto ideu ilustruje film Medicine Man (Léčitel).

Producent kyslíku

Existující tropický deštný les má nulovou až jen velmi mírně kladnou bilanci pokud jde o produkci kyslíku. Je v něm ale vázáno obrovské množství oxidu uhličitého a pralesy mají obrovský podíl na kyslíku už vytvořeném - vyprodukovaly ho v době, když rostly. Jejich likvidace, zejména vypalování, spotřebovává jimi kdysi vyrobený kyslík a vrací v jejich biomase vázaný oxid uhličitý zpět do atmosféry.

Kácení tropického deštného lesa

V současné době tropické deštné lesy ubývají. O tempu ubývání však neexistuje mezi vědci shoda. Například Bjorn Lomborg a Alan Grainger[1] mýty o rychlém ubývání pralesa vyvrací.
Dnes se většinou soudí, že dochází jednak k jeho kácení (kvůli spotřebě dřeva jako paliva i výrobní suroviny) či vypalování (pro zisk nové zemědělské půdy. Ta ale vydrží průměrně 2-4 roky. Za posledních 100 let již zmizelo z povrchu zemského více než 50 % rozlohy tropických deštných pralesů (na poč. století byla rozloha tropických deštných pralesů asi 16 mil. km², dnes je to cca 7 mil. km² [zdroj?]) a navzdory různým aktivitám ochránců přírody a vyhlašování nových obrovských rezervací a národních parků se tempo příliš nezpomalilo [zdroj?]. Odhaduje se, že pokud nedojde k radikální změně, do poloviny 21. století tropické deštné lesy zcela zmizí [zdroj?].
Od poloviny 20. století jsme přišli o zhruba polovinu všech tropických pralesů na Zemi [zdroj?]. Většina pralesů Afriky je vykácena, v devadesátých letech je obrovským tempem ničen prales Malajsie. V Asii zmizela mezi lety 1960-90 třetina tropických pralesů. V roce 1975 byla Amazonie prakticky nedotčena, dnes je jí vypáleno 15% [zdroj?]. Rychlost odlesňování se během osmdesátých let zdvojnásobila - dnes jsou pralesy mýceny tempem 160 000 km2 za rok [zdroj?].
Následky kácení pralesů jsou větrná a půdní eroze, povodně, zanášení údolních nádrží, sesuvy půdy. (např. podhůří Himalájí), pokles srážek, sucha, ztráta možnosti místních lidí používat les jako zdroj dřeva, plodin a píce [zdroj?]. V důsledku kácení se snižuje genofond (pralesy jsou domovem 70-90% všech druhů [zdroj?]). Mizí zároveň možná léčiva a planí příbuzní zemědělských plodin. Následuje také genocida domorodých obyvatel [zdroj?], mizení jejich kultur (Amazonie, Malajsie, Afrika) Mezi následky možná figuruje i zvyšování globálního oteplování, možný další negativní vliv na světové klima [zdroj?].

Možná řešení

  • Zavedení majetkových práv - právo využívat les by měli mít lidé, kteří jsou na něm existenčně závislí. (V třetím světě přešlo během 150 let 80% tropických lesů do rukou vládnoucích úředníků)
  • Cena dřeva - dřevěné výrobky jsou příliš levné.
  • Je třeba přestat dotovat těžbu dřeva, nasadit daně na pralesní dřevo.
  • Zamezení srůstu těžařských firem a vládních struktur (Borneo)
  • Pozemková reforma (Brazílie) - mapování, demarkace domorodého území.
  • Bojkot výrobků z tropického dřeva na Západě.
  • Odpuštění dluhů zemím třetího světa.

Dikobraz

14. května 2008 v 16:46 | Kesy |  hlodavci

Dikobraz

Jak číst taxobox
Dikobraz
Dikobraz srstnatonosý
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Podřád:dikobrazočelistní (Histricognathi)
Čeleď:dikobrazovití (Hystricidae)
Rod:dikobraz (Hystrix)
Linné, 1758
Dikobraz je rodové jméno několika větších hlodavců. Jsou to pomalu pohybující se zvířata, na ochranu před predátory se u nich srst na hřbetě a na ocasu přeměnila v tuhé, duté bodliny. Pod dlouhými tenkými bodlinami se nachází ještě druhá řada kratších a tlustších ostnů. Není pravda, že by dikobraz dokázal své bodliny vystřelovat, ostny se ale mohou uvolnit a zůstat zapíchnuté v kůži útočníka.
Dikobrazi žijí pouze ve starém světě, v Africe, jižní a jihovýchodní Asii a také ve Středozemí. V Evropě se můžeme s dikobrazy setkat na Apeninském poloostrově a na Sicílii, na Balkáně zřejmě vyhynuli.
Jsou to býložravci, živí se ovocem, kořínky a hlízami. Bývají aktivní převážně v noci, ve dne spí ve vyhrabaných norách. Jsou-li vyrušeni, naježí bodliny a začnou chřestit dutými ocasními ostny. Když ani to vetřelce neodežene, otočí se k němu zády a pokouší se ho nabodnout. Protože zvláště spodní, kratší bodliny se snadno uvolňují, může dikobraz způsobit i těžká zranění.

[editovat] Druhy


Kosatka dravá

14. května 2008 v 16:43 | Kesy |  kytovci

Kosatka dravá

Jak číst taxobox
Kosatka dravá
Kosatka dravá
Kosatka dravá
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:kytovci (Cetacea)
Čeleď:delfínovití (Delphinidae)
Rod:kosatka (Orcinus)
Binomické jméno
Orcinus orca
C. Linné, 1758
rozšíření druhu
rozšíření druhu
Kosatka dravá (Orcinus orca), známá také jako velryba zabiják, je největším zástupcem čeledi delfínovití. Je všestranným predátorem stojícím na vrcholu mořského potravního řetězce, požírá ryby, želvy, ptáky, tuleně, žraloky a také jiné kytovce.

[editovat] Popis

Zvířata jsou charakteristicky kontrastně zbarvena, s černým hřbetem, bílou hrudí a boky a bílou skvrnou nad a mezi očima. Mají těžké a podsadité tělo s velkou hřbetní ploutví. Samci dosahují 9 m délky a hmotnosti až 10 tun;[6] samice jsou menší, dosahují délky 8,5 m a váhy 5 tun. Mláďata při narození váží 180 kg a jsou 2,4 m dlouhá.[zdroj?] Hřbetní ploutev je vysoká asi 1,8 m, u samců je vyšší a vzpřímenější než u samic.[6]
Dospělí samci kosatky jsou velmi impozantní a jen těžko si je lze splést s nějakým jiným mořským tvorem. Samice a mláďata lze v teplejších vodách na větší vzdálenost zaměnit s jinými podobnými druhy čeledi delfínovití, jako jsou kosatka černá (Pseudorca crassidens) nebo plískavice šedá (Grampus griseus).
Samice poprvé otěhotní ve věku 15 let. Od té doby procházejí periodami polyestrických cyklů s necyklickými obdobími tří a šesti měsíců. Délka těhotenství kolísá mezi 15 a 18 měsíci. Matky rodí jedno mládě přibližně každých pět let. V analyzovaných stabilních stádech nastává porod v jakoukoliv roční dobu, k nejoblíbenějším měsícům však patří zimní.[zdroj?] Úmrtnost nově narozených mláďat je velmi vysoká - podle jednoho průzkumu téměř polovina mláďat nedosáhne věku šesti měsíců.[7] Mláďata vyžadují péči po dva roky, pevnou potravu však přijímají už po roce. Matky je krmí až do věku cca 40 měsíců, což znamená, že v průměru za život vychovají asi 5 mláďat. Samice se obvykle dožívají 50 let, ve výjimečných případech však mohou dosáhnout 80 až 90 let. Samci zahajují sexuální aktivitu ve věku 15 let a průměrně se dožívají 30, výjimečně až 50 let.[7]

[editovat] Zpěv

Kosatka zachycená poblíž Aljašky Kosatka zachycená poblíž Aljašky
Podobně jako jiní delfíni jsou kosatky velmi zpěvná zvířata. Vydávají různé druhy cvakání a hvízdání, které slouží ke komunikaci a echolokaci. Typ vytvářených zvuků se velmi liší v závislosti na aktuální aktivitě. Během odpočinku jsou kosatky mnohem tišší, vydávají jen nahodilá volání, která se silně liší od volání vydávaných při aktivní skupinové činnosti.
Stálá stáda kosatek mají větší sklony ke zpěvu než nestálé skupiny. Vědci se domnívají, že pro to existují dva hlavní důvody. Za prvé - usedlé kosatky zůstávají ve stejných sociálních skupinách mnohem déle, takže vytvoří mnohem komplikovanější sociální vztahy, které se odrážejí v častější komunikaci. Nezávislé kosatky spolu zůstávají jen po prchavé zlomky času (obvyklá perioda jsou hodiny nebo dny) a proto komunikují méně.
Za druhé - nezávislé kosatky se mnohem raději živí mořskými savci než stálá stáda upřednostňující ryby. Kosatky lovící savce musí být mnohem tišší, aby zmenšily pravděpodobnost odhalení. Z tohoto důvodu většinou používá lovící kosatka pro echolokaci jenom jednoduché cvaknutí (zvané šifrované cvaknutí) oproti dlouhému řetězci cvaknutí pozorovanému u jiných druhů.
Stálá stáda užívají místní dialekty. Každé má své písně nebo série jednotlivých hvizdů a cvaknutí, které stále opakuje. Zdá se, že každý člen stáda zná všechny jeho písně, takže je nemožné po hlase identifikovat jediné zvíře, jenom dialektovou skupinu. Jedna píseň může být známa jen jedné skupině nebo může být sdílena několika skupinami. Stupeň podobnosti písní mezi dvěma skupinami se obecně jeví být funkcí jejich genealogické blízkosti spíše než blízkosti geografické. Dvě skupiny sdílející stejné předky, ale rozrůstající se ve velké vzdálenosti, mají velmi podobné písně. Předpokládá se, že písně přecházejí z matky na dítě během období kojení.
Kosatky plovoucí u Normanských ostrovů, u Santa Rosa

[editovat] Lov

Největším lovcem kosatek bylo Norsko, které lovilo v rozmezí let 19381981 průměrně 56 zvířat ročně. Japonsko spotřebovalo od roku 1946 do roku 1981 průměrně 43 zvířat. (Údaje z válečného období nejsou k dispozici nebo jsou mnohem menší). Sovětský svaz každoročně ulovil v Antarktidě několik málo zvířat s extrémní výjimkou sezóny v roce 1980, kdy jich bylo 916.
Krom lovu pro maso, jsou kosatky zabíjeny i jako konkurenti rybářů. V padesátých letech 20. století letectvo Spojených států na žádost islandské vlády použilo bomby a ostřelovače na vybíjení kosatek v islandských vodách, protože konkurovaly lidem při lovu ryb. Operace byla chápána jako velký úspěch rybářů a islandské vlády. Nicméně mnoho lidí nebylo přesvědčeno, že kosatky jsou odpovědny za pokles rybích stavů - vinu připisovali nadměrnému lovu provozovanému lidmi. Tato debata vedla k obnovení výzkumu rybích stavů v Severním Atlantiku, který dosud nedal za pravdu žádné straně tohoto sporu.
Kosatka je občas také zabíjena čistě jen ze strachu z její pověsti. Dosud nebyl žádný člověk v přírodě úmyslně napaden kosatkou (vyskytlo se sice jedno napadení surfaře, kterého si kosatka asi spletla s tuleněm, ale po poznání svého omylu postiženého bez vážnějšího zranění pustila). Námořníci u Aljašky přesto příležitostně střílejí po zvířatech z obavy o své životy. Strach se v posledních letech podařilo dost rozptýlit díky lepšímu informování o tomto druhu, včetně předvádění kosatek v mořských akváriích a jiných atrakcích.

Delfín obecný

14. května 2008 v 15:59 | Kesy |  kytovci

Delfín obecný


Vlk obecný

14. května 2008 v 15:56 | Kesy |  šelmy

Vlk obecný

Skočit na: Navigace, Hledání
Jak číst taxobox
Vlk obecný
Vlk obecný
Vlk obecný
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Psovití (Canidae)
Rod:Vlk (Canis)
Druh:Vlk obecný (Canis lupus)
Binomické jméno
Canis lupus
Carl Linné 1758
Vlk obecný (Canis lupus) je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris - psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen - jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku, se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem

Obsah

[skrýt]
//

[editovat] Vzhled

  • Hmotnost: 30-80 kg
  • Délka těla: 180-270 cm
  • Výška v kohoutku: 70-105cm
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.

[editovat] Vlčí srst

Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.
Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě - jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.
Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.
U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.
Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.

[editovat] Změna barvy

Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.

[editovat] Rozšíření

Rozšíření Rozšíření
Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.
Vlci bývali po člověku nejrozšířenějším živočišným druhem. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben.
Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.

[editovat] Sociální chování a potrava

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách.
Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata (a sdružuje se na celý život), a může mít až 20 členů.
Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy.

[editovat] Poddruhy

Vlk obecný arktický Vlk obecný arktický
  • Vlk obecný kanejský (Canis lupus alces; Goldman, 1941 †)
  • Vlk obecný arktický (Canis lupus arctos; Pocock, 1935)
  • Vlk obecný mexický (Canis lupus baileyi; Nelson and Goldman, 1929)
  • Vlk obecný novofoundlandský (Canis lupus beothucus; G.M.Allen & Barbour, 1937 †)
  • Vlk obecný mongolský (Canis lupus chango; Gry, 1863)
  • Vlk obecný španělský (Canis lupus deitanus; Cabrera, 1907 †)
  • Vlk obecný horský (Canis lupus fuscus; Richardson, 1839 †)
  • Vlk obecný pralesní (Canis lupus hallstromi; Troughton, 1958
  • Vlk obecný ostrovní (Canis lupus hattai; Kishida, 1931 †)
  • Vlk obecný japonský (Canis lupus hodophilax; Temminck, 1839 †)
  • Vlk obecný Hudsonův (Canis lupus hudsonicus; Goldman, 1941)
  • Vlk obecný eurasijský (Canis lupus lupus; Linnaeus, 1758)
  • Vlk obecný arizonský (Canis lupus mogollonensis; Goldman, 1937 †)
Vlk obecný iberský Vlk obecný iberský
  • Vlk obecný texaský (Canis lupus monstrabilis; Goldman, 1937 †)
  • Vlk obecný prériový (Canis lupus nubilus; Say, 1823)
  • Vlk obecný kanadský (Canis lupus occidentalis; Richardson, 1829)
  • Vlk obecný indický (Canis lupus pallipes; Sykes, 1831)
  • Vlk obecný černý (Canis lupus pambasileus; Elliot, 1905)
  • Vlk obecný iberský (Canis lupus signatus; Cabrera, 1907)
  • Vlk obecný polární (Canis lupus tundrarum; Miller, 1912)
  • Vlk obecný kolorádský (Canis lupus youngi; Goldman, 1937 †) [1]

= Vyhynulý poddruh

[editovat] Externí odkazy




Okapi

14. května 2008 v 15:47 | Kesy |  sudokopytníci

Okapi

Jak číst taxobox
Okapi
Okapi
Okapi
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád:přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď:žirafovití (Giraffidae)
Rod:okapi (Okapia)
Lankester, 1901
Binomické jméno
Okapia johnstoni
(P.L. Sclater, 1901)
mapa areálu okapi
mapa areálu okapi
Okapi (Okapia johnstoni), domorodci nazývaný atti, je nejbližší příbuzný žiraf. Jeho přirozeným prostředím jsou deštné pralesy okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Byl znám jen domorodcům až do roku 1901, díky této zvláštnosti si ho za svůj emblém vybrala mezinárodní kryptozoologická společnost.
Okapi mají tmavá těla s výraznými bílými pruhy na zadních nohou. Tvar těla je podobný žirafímu až na to, že okapi mají mnohem kratší krk. Oba druhy mají velmi dlouhý (okolo 45 cm), flexibilní, modrý jazyk, kterým česají listí a poupátka ze stromů. Jazyk okapi je dost dlouhý na to, aby si jím umyl oční víčka a vyčistil uši, je to jediný savec schopný olíznout si vlastní uši. Samci mají malé, kůží pokryté růžky.
Okapi jsou 2 až 2,5 metru dlouhé a 1,5 až 2 metry vysoké v kohoutku. Váží mezi 200 a 250 kilogramy.
Kromě poupat a listí se okapi živí trávou, ovocem, houbami a kapradím.
Okapi jsou převážně noční tvorové žijící samotářský život, schazející se pouze kvůli rozmnožování. Matka rodí maximálně jedno mládě. Novorozeně váží okolo 16 kg, březost trvá 421 až 457 dní. Mládě je kojeno matkou až 10 měsíců a dosahuje dospělosti mezi čtvrtým a pátým rokem života.
Sice nejsou označeni jako ohrožený druh, přesto jsou však omezováni ničením jejich obytného prostoru a pytlačením.
Druhové jméno (johnstoni) pochází od cestovatele Sira Harryho Johnstona, který vedl expedici do pralesa Ituri, při které se poprvé povedlo odchytit živý exemplář okapi. Okapi je také posledním pozůstatkem třetihorných žiraf. Kvůli tomu je typická živoucí fosílie. Jako samostatný druh byla okapi popsána až v letech 1900-1901.Další název okapi je okapi pruhovaná. .Samice je vyšší a o 25-50kg těžší.
Okapi je mé oblíbené zvíře moc se mi líbí a jak sami vidíte blíží se k ohroženým druhům. Dnes se na savanách vyskytuje jen zřídka a když ji spatříte je to vzácnost. Některé zoologické zahrady si ji nemohou ani dovolit chovat. Pytláci je zabíjejí kvůli cené kůži. Chtěli byste jí pomoci???

Další důvod proč pomoci

12. května 2008 v 21:36 | Kesy |  Videa
Ahojky,
mám tu pro vás další smutné video. Kůň patří mezi nejoblíbenější zvířata na světě, konají se s nimi různe soutěže a představení, zkrátka jsou pro nás důležití. Co se ale stane, když kůň zestárne? Bude jen na obtíž a lidé se ho zbavují dvěma odlišnými způsoby. Ten lepší je ho prodat a ten horší...
No radši to posuďte sami.



Opravdu je tohle jejich osud? Nebylo by lepší starat se o ně až do úplného konce?

Ukázka pro nevěřící

12. května 2008 v 19:30 | Kesy |  Videa
Ahojky,
tady mám první ukázku toho co dokáže jedině slaboch a ubožák. Video je celkem drastické, ale pravdivé! Lidé zamyslete se a pomocte mi tomu zabránit. Prosím.

Úvod

12. května 2008 v 19:10 | Kesy
Zdravím,
tento blog jsem založila z důvodu, že se mi nelíbí, jak se lidi ke zvířatům. Hodně jich díky nám vymřelo! A co my? Někdo nad tím ohrnuje nos, jiný se o to trochu zajímá, ale nic nepodnikne. A proto se stává tichým svědkem. Mě to ale jedno není a vám by to být jedno táké být nemělo. Jenže nejde jen o zvířata. Co třeba naše okolí? To jsme fakt tak líní a odhazujeme si odpadky kde se nám zachce? Děláme skládky? Opravdu je to v pořádku? Lidi já tady nikomu nechci nadávat, jen se vám snažím vysvětlit, že to co děláme teď se nám jednou vrátí. To opravdu chcete chodit po zapáchajících ulicích a dívat se na zvířata jen v zoo??? Je vám úplně jedno, že oni trpí a nám je to jedno? Rozhodněte se sami co byste radši. Zde ve fóru mi pište klidně otázky a nebo články, které zde potom zveřejním samozřejmně pod vaším jménem nebo přezdívkou. Zatím se mějte a pište.