close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2008

Omluva

19. prosince 2008 v 10:17 | Kesy |  Novinky na webu
Nazdárek!
Hele děcka vzhledem k tomu, že začínaj vánoční svátky, tak tady asi moc článků nepřibyde. Nezlobte se SB, ale já budu jezdit z místa na místo. Tož vám přeju hezký svátky, hodně dárků a pěknej silvestr. Písnu vám asi až po novém roce. Papa děckanti!

Tak zas zítra!

16. prosince 2008 v 17:07 | Kesy |  Novinky na webu
Hojík!
Tak máte tu zas pár zvířat a já písnu zasejc zítra. Ještě lásenQy oběhnu a pak konec. HojkyPhotobucket - Video and Image Hosting!

Rejsek obecný

16. prosince 2008 v 17:03 | Kesy |  hmyzožravci

Rejsek obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Rejsek obecný
Rejsek obecný
Rejsek obecný
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hmyzožravci (Insectivora)
Čeleď:rejskovití (Soricidae)
Podčeleď:rejskové (Soricinae)
Rod:rejsek (Sorex)
Binomické jméno
Sorex araneus
Linnaeus, 1758
Rejsek obecný či rejsek lesní nebo rejsek evropský (Sorex araneus) je drobný a nejhojnější zástupce své čeledi rejskovitých (Soricidae), jeden z našich nejhojnějších savců.

Popis

Rejsek obecný měří průměrně 55-82 mm na délku a váží přibližně 5-12 gramů. Rejsci jsou charakterističtí svou sametově tmavohnědou srstí, která je na bocích světlejší a na břiše žlutavá. Nedospělí rejsci mají srst kratší až do doby, kdy začnou línat a letní srst nahradí srst zimní. Ocas, který je 35-50 mm dlouhý (50-70 % délky těla) je svrchu tmavý, vespod světlý, u starých zvířat na konci holý. Zadní tlapka měří 11,8-13,5 mm. Rejsek obecný má malé oči, protaženou hlavu do úzkého čenichu a zahnuté načervenalé zuby.

Způsob života

Rejsci jsou aktivní po celý rok, do zimního spánku neupadají (nehibernují), jelikož mají dostatek tukové rezervy na to, aby přežili i ty nejstudenější měsíce v zimě. Spatřit je můžeme jak ve dne, tak i v noci, ale z úkrytů vylézají převážně až po setmění.
Rejsek obecný obývá lesy všech typů, větrolamy, parky, zahrady, louky, pole, ale vyhýbá se příliš suchým místům, na podzim zalézá i do lidských obydlí. V Česku ho můžeme spatřit na území od nížin do hor až po alpínské pásmo (2200 m). Jeden rejsek obývá přibližně území o rozloze 370-630 metrů po jeho celý život. Rejsek obecný je extrémně územní a často i agresivní, pokud mu jiný rejsek vnikne do jeho teritoria.
Rejsek obecný si staví hnízdo pod zemí, méně častěji pak pod hustou vegetací.
Porovnání velikosti rejska obecného (vpravo) a rejska malého (Sorex minutus).
Rejsek je typický hmyzožravec, tudíž se živí převážně hmyzem, ale i slimáky, pavouky, červy a mršinami obratlovců, výjimkou není ani kanibalismus. Za den musí rejsek zkonzumovat 80-90 % potravy z jeho celkové hmotnosti, aby mohl vůbec přežít. Tohoto předpokladu musí rejsek dosáhnout dokonce každou druhou až třetí hodinou.
Rejsci mají velice slabý zrak a tak se např. při hledání potravy spoléhájí na svůj skvělý čich a sluch. Díky těmto skvělým smyslům dokáže rejsek lokalizovat kořist, která může být i 12 cm zahrabaná pod půdou. Naopak rejsci se stávají častou potravou sov, zvláště sýce rousného a sovy pálené, což dokazují i zbytky jejich lebek v trusu těchto ptáků. Příležitostně se stávají i kořistí zdivočelých koček, lasicí nebo lišek.
Období páření trvá u rejska obecného od dubna do září, ale vrcholu dosahuje běhme letních měsíců. Po 24 až 25 denní březosti rodí samice do hnízda z trávy a mechu 5-7 mláďat. Samice mívá obvykle 2-4 vrhy za jeden rok. Mláďata jsou odstavena po 22 až 25 dnech. Období rozmnožování je jediné období, kdy nežijí rejsci osamoceně. Mladí rejsci často tvoří "přívěs" za matkou, kdy se každé mládě drží svými ústy svého sourozence. Rejsek obecný se v přírodě dožívá většinou rok, v zajetí i 23 měsíců.
V současné době nejsou u rejska obecného zahájena žádná ochranná opatření, jelikož je to druh opravdu hojný a na ojedinělých místech můžeme nalést i více jak 34 ks/h. V Červeném seznamu IUCN je zapsán jako málo dotčený druh (Lower Risk Least Concern) [1].

Kapustňák

16. prosince 2008 v 17:01 | Kesy |  sirény

Kapustňák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Jak číst taxobox
Kapustňákovití
kapustňák širokonosý
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sirény (Sirenia)
Čeleď:kapustňákovití (Trichechidae)
Gill, 1872
Rod:kapustňák (Trichechus)
Linné, 1758
Kapustňák je jediný rod z čeledi kapustňákovití. Jsou velcí vodní savci známí také jako mořské krávy. Kapustňákovití se liší od moroňovitých (Dugongidae) ve tvaru lebky a ocasu. Ocas kapustňáka má pádlovitý tvar, zatímco ocas moroně tvar vidlicovitý. Jsou to býložravci trávící většinu času pastvou v mělkých vodách.
Kapustňáci žijí v mělkých, bahnitých pobřežních oblastech Severní, Střední a Jižní Ameriky a Karibského moře.
Mapa rozšíření kapustňáků: kapustňák senegalský - oranžově; kapustňák jihoamerický - červeně, kapustňák širokonosý - zeleně
Existují tři druhy kapustňáka: kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis) obývá západní pobřeží Afriky, kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis) východní pobřeží Jižní Ameriky a kapustňák širokonosý (Trichechus manatus) neboli lamantin ostrovy v Karibském moři. Na ostrově Portoriko se v domorodém jazyce kapustňákům říkalo "manatí", toto jméno se odrazilo i v latinském názvu (Trichechus manatus) a přešlo i do některých dalších jazyků, například do angličtiny.
Kapustňák floridský byl po nějakou dobu považován za samostatný druh, ale ITIS (Integrovaný Taxonomický Informační Systém) jej překlasifikoval jako poddruh kapustňáka širokonosého. Dosahuje více než 4,5 m a žije jak ve sladké tak i slané vodě. Dříve byl loven pro olej a maso, ale nyní je chráněný zákonem.

Tana obecná

16. prosince 2008 v 17:00 | Kesy |  tany

Tana obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Tana obecná
Tana obecná v Zoo Bronx, New York, USA.
Tana obecná v Zoo Bronx, New York, USA.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:tany (Scandentia)
Čeleď:tanovití (Tupaiidae)
Rod:tana (Tupaia)
Binomické jméno
Tupaia glis
(Diard, 1820)
Synonyma
Sorex glis
Tupaia ferruginea
tana malajská
Tana obecná (Tupaia glis) je malý savec z čeledi tanovitých (Tupaiidae). Průměrná tělesná délka se pohybuje mezi 16 až 21 cm a průměrná hmotnost okolo 190 g. Barva srsti je velice různorodá. Od rudě hnědé, našedlé až černé, břicho je bělavé. Její dlouhý ocas, který dosahuje délky 12-21 cm je hustě osrstěný a téměř dosahuje stejné délky, jako celé tělo tany. Tlapky jsou holé, ale mají ostré drápky a i nad nosem má neosrstěné místo. Obě pohlaví jsou si velmi podobná.
Tana obecná patří k největším zástupcům své čeledi. Obývá převážně jihovýchodní Asii, zvláště nížiny v deštných lesech Thajska, Malajsie, Indonésie a blízkých ostrovů.
Tana obecná je denní a velice mrštné zvíře, které před nebezpečím dokáží velice rychle uprchnout. Přes noc tany spí nejčastěji v dutině padlého stromu nebo mezi kořeny. Obývají jak stromy, tak i, a to je u tohoto druhu běžnější, zem. Zde aktivně hledají potravu, kterou tvoří především hmyz (zvláště mravenci), ovoce, listy, pupeny, semena a zřejmě i drobné myšky a malí ptáci. Žije většinou samotářsky, ale přílišnou výjimkou není ani život v párech.
Rozmnožuje se v průběhu celého roku. Svá hrubá hnízda si staví především v dutinách padlého stromu nebo mezi kořeny a v Malajsii, kde je rozmnožování tan sledováno nejčastěji, rodí samice po 46 až 50 dnech 1, méně častěji až 3 mláďata. Ta se rodí zcela holá a slepá a hnízdo opouštěji zhruba po 33 dnech.
Tana obecná je nejpočetnějším a nejčastěji chovaným druhem ve své čeledi. Jelikož se daří tany obecné hojně rozmnožovat i v zajetí, zatím jim vážná nebezpečí nehrozí. Má také největší lokalitu rozšíření a proto je v Červeném seznamu IUCN ohodnocen jako málo dotčený druh.

Gorila nížinná

16. prosince 2008 v 16:57 | Kesy |  primáti

Gorila nížinná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Gorila nížinná

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:primáti (Primates)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Rod:gorila (Gorilla)
Druh:gorila západní (G. gorilla)
Trinomické jméno
Gorilla gorilla gorilla
Savage, 1848
Gorila nížiná je poddruhem jednoho ze dvou druhů goril. Je to kriticky ohrožený druh lidoopa, v přírodě žije v tropické Africe, v tropických deštných a mlžných lesích do výšky až 3800 m n. m. Žije ve státech Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Republika Kongo, Demokratická republika Kongo, Rovníková Guinea a Gabun.
Žijí v malých rodinných tlupách a jsou přísnými býložravci.
Podle nejnovějších sčítání žije ve volné přírodě na severu Republiky Kongo asi 125 tisíc jedinců.

Kam do zoo

V České republice jsou gorily nížinné chovány v královédvorské zoologické zahradě a také v pražské zoologické zahradě, kde se je dokonce podařilo rozmnožit. V prosinci 2004 se narodila samička Moja, v květnu 2007 se pak narodil sameček Tatu.

Tak a je to!

15. prosince 2008 v 16:56 | Kesy |  Novinky na webu
Hojky!
Tož dneska jsem sem hodila (skoro) všechny naše předky dnešních lidí. Ještě ty ostatný poddruhy ty nejsou dost podstatné. Dneska mám padlapixel , takže vás oběhnu a půjdu. Se mějte a čus čus!

Lidské tělo

15. prosince 2008 v 16:40 | Kesy |  primáti

Lidské tělo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mužské lidské tělo
Lidské tělo je označení, které se používá pro celý lidský organismus jako celek bez spirituální složky.
Lidské tělo se skládá za tří základních částí, které se dále dělí na jednotlivé podčásti. Jsou jimi hlava, trup a končetiny, které se dále dělí na horní a dolní končetiny. Každá tato část má svoje vlastní funkce a tvar, jenž umožňuje organismu životaschopnost.
Tělo je tvořeno několika systémy, které mají různou funkčnost. Jako podpůrná jednotka slouží kostra člověka, která se skládá z kostí a která dává lidskému tělu tvar. Na kostru se nabaluje svalstvo, díky kterému je organismus schopen se pohybovat a přijímat potravu. Živiny a energie v těle je rozváděna pomocí krve, jenž se pohybuje cévním systémem. Samotný povrch je chráněn největším orgánem v těle kůží, která je na některých místech pokryta vlasy, či chlupy (u mužů ještě vousy).
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Stavba

základní schéma stavby lidského těla, vlevo žena, vpravo muž

Hlava (caput)

Hlava slouží jako řídící centrum lidského těla, ve kterém se nachází většinová část centrální nervové soustavy - mozek - a většina smyslových orgánů vyjma hmatu, který je nerovnoměrně rozprostřen po celém těle. Tvar hlavy je určen především tvrdou lebkou, která ochraňuje mozek a ostatní orgány v hlavě uložené.
Na hlavě se ze předu nacházejí dvě oči sloužící jako zrakový orgán, nos jako čichový orgán, ústa pro přijímání potravy a druhotně i ke komunikaci, po stranách jsou uši sloužící jako sluchový orgán.
V přední části hlavy, obličeji, se nachází také mimické svalstvo umožňující lidem neverbální komunikaci.

Trup (truncus)

Za základ trupu se dá považovat soustava kostí a jejich spojení zvaná páteř, prostupující od hlavy až téměř k dolním končetinám, jenž je tvořena obratli a která umožňuje člověku vzpřímenou chůzi. Vnitřní orgány jsou chráněny hrudním košem tvořeným ze žeber a kosti hrudní (sternum), ve kterém se nacházejí hlavně srdce a plíce. Část dalších orgánů se nachází v dutině břišní.
V trupu se vyjma mozku nacházejí všechny důležité orgány, bez kterých není člověk schopen déle žít. Žebra dělíme na sedm párů pravých (costae verae), tři páry nepravých (costae spurie) a dvě volná (costae libirae).

Končetiny

Dělí se na horní a dolní končetiny, i když svojí stavbou jsou si velmi podobné. Jedná se o párové orgány, které jsou určeny k interakci s okolím.
Horní končetiny slouží pro manipulaci s předměty v okolí a proto jsou zakončeny rukama, které jsou schopny uchopit předmět a následně ho přemísťovat. Hovorově se horním končetinám říká paže, ale anatomicky tento výraz označuje pouze část mezi ramenním kloubem a loktem. Této části se také říká nadloktí. Horní končetiny se skládají z ramenního kloubu, paže, loktu, předloktí a rukou. Ty se skládají ze zápěstí, dlaně a pěti prstů, kdy čtyři prsty jsou v opozici vůči palci.
Dolní končetiny se nazývají nohy a jsou uzpůsobeny k tomu, aby umožňovaly člověku pohyb po zemi. Díky vzpřímené chůzi je člověk odkázán nést veškerou svoji váhu na dolních končetinách, což se projevilo na jejich stavbě. Skládají se z kyčelního kloubů, stehen, kolena, nártů, kotníků, chodidla a prstů.

Lidské tělo v číslech

  • 16% hmotnosti připadá na kůži
  • 40% na svaly
  • 25% na kosti
  • 2% na mozek
Lidské tělo se přibližně ze 70 % skládá z vody.

Vývoj člověka - Člověk moudrý

15. prosince 2008 v 16:39 | Kesy |  primáti

Člověk moudrý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Člověk moudrý
Obrázek muže a ženy z plakety na sondě Pioneer
Obrázek muže a ženy z plakety na sondě Pioneer
Stupeň ohrožení
běžný druh
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:primáti (Primates)
Nadčeleď:hominoidi (Hominoidea)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Podčeleď:lidé (Homininae)
Rod:člověk (Homo)
Druh:člověk moudrý (H. sapiens)
Binomické jméno
Homo sapiens
Carl Linné, 1758
Poddruhy
Člověk moudrý (běžně označován jako člověk, což je ale také označení celého rodu Homo, latinsky Homo sapiens), je jediným žijícím druhem rodu Homo. Je pro něj charakteristické vertikální držení těla, rozumová inteligence a schopnost mluvit. Člověk je rovněž bytost, která si uvědomuje sama sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.
Charakteristickým rysem dnešního člověka je schopnost vyrábět komplexní nástroje a použít je k ovlivnění svého okolí (přestože také jiní živočichové, např. všichni žijící zástupci nadčeledi Hominoidea (orangutan, šimpanz, gorila), umějí použít jednoduché nástroje.)
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Evoluce

Vývoj člověka (antropogeneze) je postupná evoluce rodu Homo. Během čtvrtohor do své poslední fáze dospěl vývojový proces, který začal u primitivních primátů v paleocénu a který skončil vznikem moderního člověka Homo sapiens - asi před 200 000 lety.
Vznik člověka moderního typu (Homo sapiens) ještě není zcela vyjasněn a o jeho průběhu je několik teorií.

Teorie

Podle tzv. multiregionální teorie se Homo sapiens vyvinul několikrát nezávisle z lokálních populací Homo erectus. Zastánci této teorie jsou logicky toho názoru, že neandrtálci jsou poddruh moderního člověka (tedy Homo sapiens neanderthalensis). Později vzájemným křížením došlo k unifikaci jednotlivých populací. Druhá teorie (tzv. teorie jednoho místa vzniku) tvrdí, že všichni moderní lidé pochází z Afriky, kde se druh Homo sapiens vyvinul. Tato možnost by znamenala, že si jsou jednotlivé světové populace daleko bližší.
Třetí skupina vědců se domnívá, že se Homo sapiens, který se šířil z Afriky, ještě křížil s Homo erectus.[1]

Genetická data

Informace o původu člověka se získávají například porovnáváním mitochondriální DNA různých lidských populací. Tyto výzkumy naznačují spíše správnost teorie jednoho centra vzniku, i když se o správnosti použité metody (tzv. molekulární hodiny) pochybuje.[1]

Paleontologické nálezy

Na základě nových objevů je možné, že první zástupci člověka rozumného vznikli již před asi 280 000 let, tedy o 80 tisíc let později, než se dříve obecně předpokládalo[2]. Podle paleontologických nálezů se zdá, že lidé zcela moderního typu (zvaní také kromaňonci) přišli do Evropy asi před 45 000 lety. Zde postupně nahradili neandrtálce, nedocházelo však zřejmě ke křížení. Neandrtálci vyhynuli asi před 24 tisíci let. V Evropě se shodují nálezy s genetickými daty.[1]

Vývoj jedince

Podrobnější informace naleznete v článku ontogeneze člověka.
V každé fázi ontogenetického vývoje můžeme pozorovat řadu změn.[3] Tyto změny jsou dvojího druhu: růstové a vývojové.[3] Oba procesy jsou primárně určeny dědičnými faktory, jejichž uplatnění však ovlivňují faktory prostředí.[3]
V období stáří život jedince přirozeně končí smrtí. S mrtvým tělem je lidmi podle všeobecného etického kodexu zacházeno s velkou úctou a je spáleno nebo pohřbeno do země, a to s obřadem či výjimečně bez obřadu. Pro určení příčiny úmrtí lze před pohřbem provést pitvu.
Názvy jedinců podle stupně vývinu, stáří, příbuzenství a společenského postavení pak také jsou:
  • Dítě (krajově též děcko) - označení obou pohlaví, zhruba do věku konce školního období (obecněji pak slovo vyjadřuje, že je jedinec potomkem své matky/otce)
  • Dívka (též děvče, hovorově pak holka) - označení samičího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (holčička, děvčátko)
    • Slečna - označení děvčete či mladé ženy, která není vdaná
  • Chlapec (též hoch, hovorově pak kluk) - označení samčího pohlaví v období nejčastěji od začátku školního období do konce dospívání, ale může být použito i pro ranější fáze (chlapeček)
  • Žena (lidově též ženská) - označení samičího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
    • Matka (též máma) - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že je žena rodičkou dítěte
    • Stařenka - označení samičího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
    • Babička - označení samičího pohlaví, které vyjadřuje, že dítě ženy je matkou/otcem, obecněji též synonymum pro stařenku
    • Paní - všednější společenský titul ženy od dospělosti
    • Dáma (též madam) - urozenější společenský titul ženy od dospělosti
  • Muž (lidově též chlap) - označení samčího pohlaví v období od začátku dospělosti do smrti
    • Otec (též táta) - označení samčího pohlaví, které vyjadřuje, že je muž rodičem dítěte
    • Stařec - označení samčího pohlaví v období od začátku stáří do smrti
    • Dědeček - označení samčího pohlaví, které vyjadřuje, že dítě muže je matkou/otcem, obecněji též synonymum pro starce
    • Pan - společenský titul muže od dospělosti

Anatomie člověka

Podrobnější informace naleznete v článku lidské tělo.

Člověk v náboženství

Drtivá většina náboženských systémů (křesťanství, židovství, islám, hinduismus a mnohé další) připisují člověku nesmrtelnou duši. Ve většině teistických náboženství byl člověk stvořen Bohem či bohy. Podle židovského kalendáře, který Židé i některé křesťanské směry počítají od biblického stvoření světa, k tomuto stvoření došlo asi před 5 700 roky.

Psychologie

Kultura

  • postupně vznikl rod pokrevně příbuzných
  • v jeskyních, chatách z kostí, paroží, větví
  • sběr, specializovaný lov velké zvěře
  • měl představy o "duši" člověka => první pohřby (skrčená poloha, nástroje a zbraně mrtvého)

Nástroje

Schopnosti

  • jednoduchá řeč
  • zdokonalené myšlení

Vývoj člověka - Člověk neandrtálský

15. prosince 2008 v 16:37 | Kesy |  primáti

Homo neanderthalensis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Homo neanderthalensis
kostra neandrtálce
kostra neandrtálce
Stupeň ohrožení
prehistorický
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:primáti (Primates)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Rod:člověk (Homo)
Binomické jméno
Homo neanderthalensis
King, 1864
Homo neanderthalensis, někdy Homo sapiens neanderthalensis nebo neandrtálec je předvěká forma člověka. Jeho ostatky byly vůbec prvními prozkoumanými se zveřejněnými výsledky.
První lebky neandrtálců byly objeveny v belgické lokalitě Engis roku 1829 a ve Forbesově lomu v Gibraltaru roku 1848. Tyto nálezy však byly uloženy v muzeích a proto je často za první lokalitu nálezu kosterních pozůstatků mylně považováno údolí Neandertal nedaleko Düsseldorfu, ze kterého byl odvozen i název této vývojové větve.
V údolí Neanderthal objevil při jedné ze svých procházek profesor Carl Fuhlrott roku 1856 dělníky vyhazující při práci v kamenolomu zbytky lidské kostry. Opatrně nález co nejvíce zkompletoval a prozkoumal. Jeho závěr byl pro tehdejší svět šokující a nepřijatelný. "Fosilní předvěký člověk neexistuje!" prohlašovaly Fuhlrottovi odpůrci a vědecké autority té doby v čele s George Cuvierem. Až Darwinova teorie evoluční biologie roku 1859 a další nálezy daly nakonec za pravdu Fuhlrottovi.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Původ

Hlavní článek: vývoj člověka
Dlouhodobým problémem bylo, kam neandrtálce ve vývojovém stromu člověka řadit. V současnosti panuje přesvědčení, že jejich původ je úzce spjat s evolučním skokem v dějinách rodu Homo, ke kterému došlo zhruba před 1 milionem let v Africe. Po dlouhém období stagnace se náhle na africkém kontinentu vynořují progresívnější formy hominidů s vyšším objemem mozkovny a vyšší postavou než u jejich předchůdce Homo ergaster a příbuzného druhu Homo erectus. Jedna skupina těchto pokročilých pralidí už minimálně před 800 000 lety osídlila Evropu. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova "člověk-průkopník"). Před cca 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, "člověka z Heidelbergu" (Homo heidelbergensis), jenž je považován za předka pozdějších neandrtálců. Potvrzují to i výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster, které indikují, že poslední společný předek neandrtálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety. Homo heidelbergensis byl v Evropě záhy konfrontován s prudkými klimatickými výkyvy charakterizujícími nástup dob ledových. Stáří společného ženského předka všech neandrtálců (asi 250 000 let) odpovídá vrcholu tzv. mindelského (elsterského) glaciálu, kdy se v Evropě objevují první hominidé se zárodečnými neandrtálskými rysy. Ve své typické podobě se neandrtálci vynořují na konci dalšího (risského/saalského) glaciálu před 130 000 lety.

Rozšíření

rozšíření neandrtálců
Jak ukazují poslední genetické výzkumy, v průběhu teplého eemského interglaciálu před 114 až 131 000 lety pronikli evropští neandrtálci až do střední Asie. Za nejvýchodněji položené naleziště neandrtálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech objeveny pozůstatky neandrtálského dítěte staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandrtálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality s rysy mousterienu na dolním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Znamená to, že neandrtálci obývali i region jižní Sibiře a teoreticky není vyloučeno, že se mohli dostat až na Dálný Východ. Před cca 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují i Přední Východ, který v průběhu předchozího teplého interglaciálu drželi v rukou první sapientní migranti z Afriky.

Kultura

rekonstrukce pohřbu neandrtálce
Charakteristickým rysem provázejícím neandrtálce je "mousterská kultura" (mousterien). Ta se vyznačuje tzv. levalloiskou technikou výroby nástrojů, jež se v Evropě objevuje před zhruba čtvrt milionem let a dokázala už sofistikovaně opracovávat i drobné úštěpy od kamenného jádra, které byly v předešlém období pouze výrobním odpadem. Na území Česka je mousterien reprezentován svou regionální variantou nazývanou micoquien, jehož nejvýznamnější nálezy pocházejí z jeskyně Kůlna v Moravském krasu. Na konci středního paleolitu se v souvislosti s neandrtálci setkáváme i s prvními pohřby, z nichž nejvíce proslul ten údajně "květinový" z iráckého Šanidaru, který obsahoval kostru člověka stiženého mnoha zraněními a dokonce s amputovanou rukou.
Porod neandrtálců byl komplikovaný stejně jako u dnešního člověka a proto rodičkám musel někdo pomáhat ("porodní bába")[1]
Některé nálezy napovídají, že neandrtálci si čistili zuby.[2]

Fyzický vzhled

vědecká rekonstrukce dítěte neandrtálce se překvapivě podobá dnešnímu člověku
Původní lidské populace, obývající tropickou Afriku, se vyznačovaly štíhlou lineární konstitucí a relativně dlouhými končetinami s dlouhými distálními segmenty (předloktí, lýtka). Tato tělesná stavba relativně zvětšovala povrch těla v poměru k tělesné hmotnosti a tak umožňovala rychleji se zbavovat přebytečného tepla a vyhnout se riziku přehřátí (tzv. Allenovo ekologické pravidlo). V extrémní podobě se s ní dnes setkáváme u obyvatel afrických savan a u australských domorodců. Předkové neandrtálců se však museli vyrovnat s diametrálně odlišným klimatem, které naopak vyžadovalo maximální konzervaci tělesného tepla a tudíž i relativní zmenšení tělesného povrchu. To vedlo k evoluční selekci podsaditých tělesných typů s krátkými končetinami a zejména s velmi krátkými distálními segmenty (předloktí, lýtka) (tzv. Bergmannovo pravidlo). Po překonání dvou krutých dob ledových se neandrtálci vynořují jako značně muskulární, zhruba 165 cm vysocí hominidi s mohutným trupem a robustními kostmi, které musely vydržet riskantní lovecký styl, při němž docházelo často k přímému kontaktu s tehdejší evropskou megafaunou.
lebka neandrtálce má výrazné nadočnicové oblouky
Současného člověka by na neandrtálcích asi nejvíce upoutal výrazný pronikavý nos, nízké, téměř ploché čelo s nadočnicovými oblouky, dlouhá, plochá lebka a neexistence brady. Rozhodně nebyli hloupí; objem jejich mozkovny se v průměru pohyboval na nejhořejší úrovni rozpětí u současných lidských populací (téměř 1500 cm3). Podle studia neandrtálské DNA měli tito hominidi světlou pleť a vyskytovali se mezi nimi i jedinci s ryšavými vlasy.

Ekologie

Potrava neandrtálců obsahovala hlavně maso velkých zvířat (velcí býložravci) ale také mořské živočichy jako jsou měkkýši, tuleni, delfíni, ryby, mořští ptáci a želvy.[3]

Vymření neandrtálců

Ve střední a středozápadní Evropě mizí neandrtálci poměrně záhy po nástupu klasického aurignacienu před 36 500 lety. Poslední stopy mousteriénu a neandrtálských koster nacházíme porůznu ve Španělsku a ve východní Evropě před 28-30 000 lety. Vůbec poslední neandrtálci přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru možná ještě před 24 000 lety.
Hodně diskutovaná je stále otázka, zda se mohli neandrtálci s moderními sapienty mísit a přispět do současného evropského genofondu. Podle antropologů je taková možnost pravděpodobná, protože na kostrách nejstarších evropských sapientů nacházíme ve zvýšené míře určité typické neandrtálské nebo jiné archaické znaky, které už u tehdejších afrických Homo sapiens vymizely. Známý je také příklad 24 500 let starého "hybridního" dítěte z portugalského Abrigo de Lagar Velho, jehož kostra vykazuje sapientní i neandrtálské rysy. To by naznačovalo, že moderní lidé museli při svém putování do Evropy či přímo v Evropě absorbovat určitou příměs lokálních hominidů. I když se někteří genetici snaží doklady takové příměsi najít (viz např. hypotéza o neandrtálském původu genu mikrocefalinu, který podporuje rozvoj mozku), jednoznačný důkaz zatím přinesen nebyl.

Vývoj člověka - Člověk vzpřímený

15. prosince 2008 v 16:34 | Kesy |  primáti

Homo erectus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
člověk vzpřímený
rekonstrukce podoby člověka vzpřímeného
rekonstrukce podoby člověka vzpřímeného
Stupeň ohrožení
vyhynulý (fosílie)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:primáti (Primates)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Rod:člověk (Homo)
Binomické jméno
Homo erectus
Dubois, 1894
Člověk vzpřímený (Homo erectus) žil před 1,8 až 0,4 milionu let v Africe, Asii a Evropě. Příslušníci tohoto hominidního druhu již systematicky vyráběli kamenné nástroje podle kulturních stereotypů - acheulská kultura reprezentovaná pěstním klínem. Mezi další kulturní inovace, které Homo erectus využíval k adaptaci na vnější prostředí, patřilo užívání ohně a rozvíjení stále širšího spektra loveckých technologií.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Evoluční trend

Ve srovnání s ranými zástupci rodu Homo pokračovalo zvětšování tělesné výšky a váhy, přestavba a růst mozku (neokortex), gracializace chrupu (redukce velikosti stoliček), zmenšení objemu žvýkacích svalů a snižování sexuálního dimorfismu.

Morfologické znaky

Potravinová orientace

Loví zvířata doplňovaná systematickým sběrem rostlinné potravy.

Materiální technologie

Komunikační schopnosti

Přírodní prostředí

Evoluční vztahy

  • Homo erectus se před 1,9 až 1,8 milionu let derivoval z pokročilých afrických zástupců druhu Homo habilis nebo Homo ergaster;
  • před 700 až 400 tisíci lety se regionální populace Homo erectus transformovaly v archaického Homo sapiens.

Další významné lokality

Lokality v ČR

  • Přezletice (Zlatý kopec) - jedno z nejstarších ohnišť ve střední Evropě.
  • Brno (Stránská skála) - jedno z nejstarších ohnišť ve střední Evropě.[1]

Rok popisu holotypu

  • (Trinil 2): 1894 (jako Pithecanthropus erectus).

Vývoj člověka - Člověk zručný

15. prosince 2008 v 16:32 | Kesy |  primáti

Homo habilis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Člověk zručný
rekonstrukce podoby člověka zručného
rekonstrukce podoby člověka zručného
Stupeň ohrožení
vyhynulý (fosílie)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:primáti (Primates)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Rod:člověk (Homo)
Binomické jméno
Homo habilis
L. Leakey, Tobias & Napier, 196

Člověk zručný (Homo habilis) je jedna z linií rodu Homo a hypotetický předchůdce dnešního člověka, který žil v době nejstaršího paleolitu před 2,7 - 1,5 miliony let na území východní Afriky. Jeho pojmenování vychází z dokladů, dle kterých na rozdíl od australopithéků dokázal používat primitivní nástroje. Homo habilis je spojován s kamennou industrií kultury oldovan.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Původ a navazující linie

O původu existují různé hypotézy. Uvažuje se o vývoji z některé z větví australopithéků[zdroj?], nověji i o původu z Člověka východoafrického (Homo rudolfensis). Člověk zručný je považován za předka člověka dělného (Homo ergaster), jehož linie dále pokračovala v člověka vzpřímeného (Homo erectus), nicméně nálezy z roku 2000 tuto teorii zpochybňují[1][2].

Typické znaky

Co se týče fyzického vzhledu byl člověk zručný ze všech známých druhů člověka nejméně podobný dnešnímu člověku (snad s výjimkou člověka východoafrického). Pohyboval se již vzpřímeně po dvou končetinách. Jeho výška se pohybovala mezi 120 a 140 cm, hmotnost mezi 30 a 40 kg. Pravděpodobně měl v poměru k tělu příliš dlouhé paže, ale zásadním rysem již existující opozice palce vůči ostatním prstům, což umožňovalo práci s nástroji. Pro jeho lebku bylo typické ploché čelo, výrazné nadočnicové oblouky a masivní dolní čelist bez brady. Kapacita lebky byla 590 - 690 cm³. Vzhledem k tomu, že nebylo přesně definováno čím se člověk liší od ostatních tvorů, existují spory, zda Homo habilis vůbec patří do rodu člověk.

Kontroverze

Člověk zručný byl původně považován za lovce a aktivního predátora. Oproti této do značné míry zidealizované podobě vystoupily hypotézy, že člověk zručný se spíše živil likvidací zbytků úlovků velkých šelem té doby. V tom případě nástroje používal hlavně k porcování zdechlin. Určitě však je prokázáno, že patřil do jídelníčku velkých šelem jako např. Dinofelis barlowi - kočkovité šelmy podobné leopardovi. Bylo nalezeno několik lebek s typickými dvěma otvory v týlu, které vznikly když šelma táhla svou kořist do bezpečí. Tato šelma měla ve zvyku se se svou kořistí před obtížnými mrchožrouty uchylovat do korun stromů a odtud někdy ohlodané kosti propadly skrze kořenový systém do podzemních jeskyň, kde byly po milionech let objeveny.
Nadále pokračuje diskuze jestli a do jaké míry dokázal ovládat oheň, jestli pohřbíval své mrtvé, jestli a jak fungovala spolupráce během lovu a v neposlední řadě, jestli užíval jazyk či dorozumívací gesta.

Nálezy

Nejstarší nálezy člověka zručného jsou spojovány se jménem Louise Leakeyho a jeho objevy ve východní Africe v Tanzanii v roce 1964. Spolu s P. Tobiasem a J. Napierem objevili a zdokumentovali části celkem sedmi jedinců. Zatím nejstarší známé pozůstatky byly objeveny v Kada Gona v Etiopii 70. letech 20. století.Vědci podle kostí které nalezli zjistili že tento člověk žil asi před 2,7-1,5 miliony lety.

Užovka obojková

14. prosince 2008 v 19:48 | Kesy |  šupinatí

Užovka obojková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Užovka obojková
Užovka obojková
Užovka obojková
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:šupinatí (Squamata)
Podřád:hadi (Serpentes)
Čeleď:užovkovití (Colubridae)
Rod:užovka (Natrix)
Binomické jméno
Natrix natrix
L., 1758
Užovka obojková (Natrix natrix) je evropský nejedovatý had.
Užovka obojková má obvykle tmavě zelenou nebo hnědou barvu, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Zbarvení bývá různé, od šedé po černou, spodní strana je světlejší. Dosahuje délky až 120 cm.
Živí se obojživelníky, nejčastěji žábami, ale příležitostně i savci (drobnými hlodavci), rybami a hmyzem.
Přes zimu ulehá do zimního spánku a páří se krátce po jarním probuzení v dubnu až v květnu. Vejce s kožovitým povrchem jsou kladena po osmi až čtyřiceti kusech v červnu a v červenci, mláďata se líhnou asi po deseti týdnech. Vejce potřebují teplotu nejméně 21° C. Mladí hadi jsou dlouzí asi 18 centimetrů a jsou samostatní ihned po vylíhnutí.
Protože nejsou jedovatí, na obranu produkují pouze zapáchající tekutinu nebo předstírají smrt. Někdy předstírají také útok, ale neotvírají při něm čelisti. Při obraně kouše jen vzácně.
Tento had se široce vyskytuje v nížínách kontinentální Evropy, od jižní Skandinávie po jižní Itálii, také se nachází v severozápadní Africe a na Britských ostrovech s výjimkou Irska.

Trnucha americká

14. prosince 2008 v 19:47 | Kesy |  rejnoci

Trnucha americká

Jak číst taxobox
trnucha americká
Trnucha americká
Trnucha americká
Stupeň ohrožení
DD[1]
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:paryby (Chondrichthyes)
Nadřád:rejnoci (Batoidea)
Řád:praví rejnoci (Rajiformes)
Čeleď:trnuchovití (Dasyatidae)
Rod:trnucha (Dasyatis)
Binomické jméno
Dasyatis americana
Hildebrand & Schroeder, 1928
Trnucha americká (Dasyatis americana Hildebrand & Schroeder, 1928) je druh paryby z čeledi trnuchovitých, která se řadí mezi rejnoky.[2] Dorůstá velikosti mezi 1,5 až 2 m a hmotnosti okolo 130 kg. Vyskytuje se převážně v západní části Atlantského oceánu, od USA až po Brazílii.
Jedná se o živočicha, který žije přisedlým způsobem života na mořském dně a v noci se vydává za potravou. Na svoji obranu používá dlouhý jedový trn umístěný v ocasní části těla, kterým je schopen bolestivě zranit i člověka. Útočí, pokud je v ohrožení nebo vyprovokovaný k útoku.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Popis

Vnější stavba

Trnucha americká dorůstá maximální velikosti 1,5 m (jiné zdroje uvádějí délku až 2 m[3]) a může dosahovat hmotnosti až 136 kg. Průměrná délka života je neznámá.[1] U druhu se projevuje pohlavní dimorfismus ve velikosti jedinců - samice je větší než samec.[4]
Tělo je uzpůsobeno přisedlému životu na mořském dně, je zploštělé v horizontálním směru s vystupující hlavou, což trnuše umožňuje pozorovat okolí, když je zahrabána v písku.[2] Má tvar disku s ostrým zakončením na stranách, kde se nacházejí ploutve, které umožňují pohyb. Disk je přibližně 1,2 krát širší než delší.[2] Na vrcholku těla se nachází dvě oči. Na hřbetě se táhne vystouplá část těla, která přechází do ocasu, jenž je zakončen ostrým trnem. Trn má obrannou funkci,[3] trnucha v případě ohrožení zaútočí a vpraví do útočníka jed.[4] Takový útok může bolestivě poranit i člověka. Délka ocasu dosahuje často až dvojnásobné délky vůči délce zbytku těla.[2] Na břišní straně těla se nachází ústa. Na každé čelisti je umístěno 52 až 80 zubů[2] a pět žaberních štěrbin.
Trnucha má v dospělosti většinou na hřbetní straně tmavě zelenou až olivově hnědou barvu. Mláďata jsou šedá. Na břišní straně je bílá.[3] Na této straně se současně nachází i ústa pro příjem potravy.

Vnitřní stavba

Trnucha má celou kostru chrupavčitou. Kosti zcela schází, což je zajímavá skutečnost vzhledem k tomu, že předchůdci trnuchy měli vyvinuté kosti.[4]

Chování

Trnuchy jsou často pozorovány jak osamoceně, tak i pohybující se v páru či ve velkém hejnu čítajícím desítky jedinců.[3]
Podobně jako manta obrovská využívá trnucha "čistící stanice" na korálových útesech, kam cíleně připlouvá nechat si drobnými rybkami, jako jsou kněžík dvoupruhý a ostnatec ryšavý, odstranit parazity na své kůži.[3]
Pohled na břišní stranu trnuchy

Rozšíření

Trnucha americká obývá převážně příbřežní vody západní části Atlantského oceánu od oblasti New Jersey v USA, přes Mexický záliv, Karibik (oblast Malých a Velkých Antil) až po jihovýchodní oblasti Brazílie. Preferuje oblasti s písčitým dnem, oblasti s mořskou trávou či korálové útesy. V letních měsících se hojně objevuje v oblasti Floridy, kde se často pohybuje v oblastech říčních ústí do moře.[1]
Trnucha byla pozorována do maximální hloubky 53 m.[1] Obývá pouze teplé vody, kde teplota dosahuje teploty 28 až 32 °C.[2]

Potrava

Trnucha je dravá paryba, která se živí drobnými bezobratlými živočichy (např. červy) žijícími na dně a ve vrstvě usazenin či rybami z nadřádu kostnatých, které žijí na mořském dně. Za potravou se vydává převážně v noci. Potravu loví tak, že se přiblíží ke kořisti a za pomocí pohybu ploutví vytvoří podtlak v písku, který ji obnaží z písčitého úkrytu.[3] Předpokládá se, že trnucha využívá pro vyhledávání potravy dobře vyvinutý čich a hmat ve spojení s elektro-receptory.[2]
Mezi její přirozené nepřátele vyjma člověka patří žraloci a velké ryby, které jsou schopny ji ulovit.[2]

Rozmnožování

Trnucha americká je málo prozkoumaný druh. Z této skutečnosti vychází i nedostatek poznatků o jejích rozmnožovacích návycích. Doba, kdy jedinci dosahují pohlavní dospělosti není přesně prozkoumaná, ale odhaduje se, že je to při velikosti 75 až 80 cm u samice a 51 cm u samce.[1]
Vajíčka jsou po oplodnění uchovávána v těle samice, kde se líhnou do zvláštního vaku. Zárodky jsou zde chráněny před okolními predátory. Výživa je zajišťována trávením žloutkového váčku.[3] Samice po 4,5 až 7,5 měsících rodí 2 až 10 živých mláďat, která dosahují velikosti 17 až 34 cm. V zajetí je samice schopna rodit dvakrát ročně, ale v přírodě nejspíše jen jednou za rok.[1] Řadí se mezi vejcoživorodé.[3]
Trnucha nad písčitým dnem

Hospodářský význam

Trnucha americká je lovena v oblastech Jižní Ameriky převážně v Brazílii a Venezuele. Zde se její lov začíná odrážet na stavu populace trnuch v této lokalitě. V pobřežních vodách USA není lovena a je zde hojně zastoupena. Pozorování naznačují, že není v této oblasti pod přímou hrozbou vyhubení. Na druhou stranu se jedná o málo prozkoumaný druh, u kterého není známo, jaké jsou dopady rybolovu na její výskyt a populaci. K roku 2008 neexistuje žádné ochranné opatření, které by mělo za cíl chránit tento druh.[1]
Druh byl přibližně do roku 1987 zcela na okraji veškerého vědeckého i veřejného zájmu.[4] V současnosti se jedná i o důležitou turistickou atrakci pro amatérské potápěče v oblasti Karibiku, kteří mohou snadno plavat v jejich přítomnosti.[1]

Slunéčko sedmitečné

14. prosince 2008 v 19:42 | Kesy |  brouci

Slunéčko sedmitečné

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Slunéčko sedmitečné
Slunéčko sedmitečné
Slunéčko sedmitečné
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:členovci (Arthropoda)
Podkmen:šestinozí (Hexapoda)
Třída:hmyz (Insecta)
Podtřída:křídlatí (Pterygota)
Řád:brouci (Coleoptera)
Podřád:všežraví (Polyphaga)
Čeleď:slunéčkovití (Coccinellidae)
Rod:slunéčko (Coccinella)
Binomické jméno
Coccinella septempunctata
L., 1758
Larva spásající mšice
Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata), lidově nazývaná též beruška, berunka nebo sluníčko, je nejběžnějším slunéčkem v Evropě a vedle mandelinky bramborové jeden z nejznámějších brouků.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Vzhled

Slunéčko sedmitečné je asi 7 mm dlouhé, tvar těla je téměř polokulovitý, jen mírně protáhlý dopředu. Má červeně zbarvené krovky se třemi černými tečkami na každé straně a jednou tečkou společnou pro obě krovky. Z jeho zbarvení je odvozeno jeho pojmenování, české i latinské (z latiny septem = sedm a punctuatae = tečky). Larva je šedočerná, někdy i s nádechem hnědé nebo modré, s četnými černými a méně četnými žlutooranžovými, oranžovými nebo červenooranžovými skvrnami.

Vývoj

Samička na jaře volně naklade vajíčka do štěrbin nebo na spodní strany listů. Larvy se vylíhnou zhruba po týdnu a zakuklí se v závislosti na teplotě tak 30-60 dnů (čím tepleji, tím je vývoj rychlejší).

Rozšíření a význam

Slunéčko sedmitečné je velmi rozšířeným druhem žijícím téměř všude, kde se vyskytují mšice a červci, jimiž se živí jak larvy, tak dospělí jedinci. Je považována za užitečný druh efektivně likvidující výše zmíněné škůdce (jedna larva zkonzumuje během svého vývoje až přes 600 mšic) a jakožto taková byla úmyslně zavlečena do Severní Ameriky, v níž se teď běžně vyskytuje.

Obrana před predací

Dospělec se v nebezpečí staví mrtvým a bezvládně padá na zem (tzv. katalepsie). Je-li s ním manipulováno, vylučuje oranžovou šťávu obsaženou v hemolymfě obsahující alkaloidy (například coccinellin), díky čemuž je pro řadu potenciálních predátorů (zejména ptáků) nechutná a jedovatá. Podobně jedovaté jsou i larvy a kukly. Z tohoto důvodu mají slunéčka jen omezené množství potenciálních nepřátel.

A víkend končí.. zas!

14. prosince 2008 v 19:40 | Kesy |  Novinky na webu
Achujky bambulky!
Tak víkend končí. Je to hrůza  *zo018! Tak rychle to uběhlo. No hodím sem tři zvířata, oběhnu vás a písnu zas zítra. Tož hojkyprasátko.

Adoptuj si pixelku!

12. prosince 2008 v 21:50 | Kesy |  Novinky na webu
Čusík!
Hele napadlo mě, že bych sem někdy mohla hodit taky něco jinýho, než furt nějaký savce, plže, ptáky, ...
No stručně řečeno mám tu porvás hóóód ně zvířátek, která chtějí nový domov. Tákže pravidla jsou jasná:

1. Každé zvířátko si může vzít jen jeden!
2. Musíte do komíků napsat číslo zvířátka a jeho nové jméno
3. Poděkovat!

Chápete? Fajnes! Tak berte dokud je čas.

Hlemýžď zahradní

11. prosince 2008 v 20:01 | Kesy |  plži

Hlemýžď zahradní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
hlemýžď zahradní
hlemýžď zahradní
hlemýžď zahradní
Stupeň ohrožení
běžný druh
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:měkkýši (Mollusca)
Třída:plži (Gastropoda)
Podtřída:Orthogastropoda
Nadřád:Heterobranchia
Řád:plicnatí (Pulmonata)
Podřád:stopkoocí (Stylommatophora)
Čeleď:hlemýžďovití (Helicidae)
Rod:hlemýžď (Helix)
Binomické jméno
Helix pomatia
Linné, 1758
Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je druh suchozemského plže z čeledi hlemýžďovití a současně největší ulitnatý plž v Česku[1]. Má žlutohnědou schránku s tmavými páskami. Dožívá se až šesti let, vyskytuje se v křovinách a hájích, ale často i v zahradách. Zimu přečkává v půdě[1].
Pohybuje se rychlostí až 5 m/h.[2]
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Vzhled

Hlemýžď zahradní má kulovitou pravotočivou ulitu z uhličitanu vápenatého širokou 32-50 mm a vysokou 30-50 mm.[zdroj?] Tělo je však dlouhé asi 10 cm.[3] Základní stavba těla je stejná jako u ostatních stopkookých plžů. Hlava nese 2 páry tykadel, z nichž ten delší pár nese oči a kratší pár je orgánem čichu a hmat. Ústní otvor obsahuje uvnitř radulu. Svalnatá noha vylučuje hlen, který slouží k pohybu. Vnitřní orgány jsou v plášti.

Potrava

Živí se rostlinami, které ukusuje pomocí raduly, denně zkonzumuje tolik potravy, kolik sám váží. Na rozdíl od mnoha jiných plžů dokáže trávit celulózu.

Vývoj a rozmnožování

Hlemýžď je hermafrodit, vývoj je přímý. Po spáření jedinec naklade do dutiny, kterou si sám vyhrabal v zemi, 25-50 vajíček[3]. Dožívá se pěti až sedmi let.[2]

Využití hlemýždě člověkem

V některých zemích slouží jako potrava člověka, či se pořádají i hlemýždí závody. Jejich chov k jídlu byl znám už za dob Římanů. Dnes je konzumováno přibližně 15 druhů rodu Helix. Masový chov, který by pokryl poptávku, se stále nedaří. Získávají se tedy většinou sběrem v přírodě. To může ovšem v některých lokalitách znamenat vážné ohrožení populací.[4]

Rozšíření a ohrožení

Hlemýžď zahradní žije na vlhkých a stinných místech v trávě, v křoví, na okrajích lesů. Objevuje se také na zahradách (někdy považovaný za škůdce). Centrum areálu rozšíření je ve střední a jihovýchodní Evropě. Je uveden v příloze V směrnice o stanovištích.
  • Belgie - ano
  • Česko - málo dotčený druh (LC)
  • Francie -ve východní Francii
  • Itálie - ano v severní Itálii
  • Německo - ano. Uveden jako zvláště chráněný druh v příloze 1 Spolkového nařízení o ochraně druhů.
  • Nizozemsko - ano[5]
  • Rakousko - ano
  • Rusko - ano v západní části
  • Slovensko - ano
  • Ukrajina - ano
  • Balkán - ano
  • Karpaty - ano

Klokan rudý

11. prosince 2008 v 19:58 | Kesy |  dvojitozubci

Klokan rudý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Klokan rudý
Klokan rudý v ZOO Melbourne.
Klokan rudý v ZOO Melbourne.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Podtřída:vačnatci (Marsupialia)
Řád:dvojitozubci (Diprotodontia)
Čeleď:klokanovití (Macropodidae)
Rod:klokan (Macropus)
Binomické jméno
Macropus rufus
Desmarest, 1822
Klokan rudý (Macropus rufus) je největší žijící vačnatec.

Popis

Samec klokana rudého dorůstá 1,4 m a váží až 85 kg, samice jsou se svou délkou pod 1,1 m a hmotností max. 35 kg viditelně menší než samci. Má štíhlé tělo porostlé krátkou, červenohnědou srstí, se svalnatým, 0,9 - 1 m dlouhým ocasem a nápadně dlouhými zadními končetinami, díky kterým dokáží velmi dobře skákat. Samice se obvykle ve zbarvení blízce podobá samci, většinou však má světlé břicho. Svůj český název nezískal díky rudé barvě srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou.

Výskyt

Vyskytuje se ve velké části Austrálie, v největších počtech žije v otevřené savaně s lesíky.

Počet jedinců

Počet jedinců je proměnlivý rok od roku. Když je období dešťů, může populace čítat až 12 000 000 jedinců, ale v období sucha klesá na pouhých 5 000 000. Samice jsou březí jen když je dostatek dešťů a je dost zeleného rostlinstva. Za dlouhotrvajícího sucha se přestanou samcům tvořit spermie.

Potrava

Klokani rudí využívají ke zjištění vody svůj vysoce vyvinutý čich a jsou-li vodní zdroje omezené, stěhují se až 200 km od svých obvyklých pastvišť. Pasou se hlavně večer, spásají šťavnaté výhonky trav, byliny a listy, nejteplejší část dne tráví obvykle odpočinkem ve stínu stromů.

Sociální jednotka

Žijí obvykle skupinách po dvou až deseti, přestože se v době sucha může nashromáždit u jezírka kolem 1 500 klokanů rudých.

Predátoři

Klokan rudý je pokládán za škůdce a je loven pro maso a kůži. Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo.

Votvaň obrovský

11. prosince 2008 v 19:55 | Kesy |  kytovci

Vorvaň obrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Vorvaň
Scarred Giant — Výtvarník: Chris Harman [1]
Scarred Giant - Výtvarník: Chris Harman [2]
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Kytovci (Cetacea)
Podřád:Ozubení (Odontoceti)
Čeleď:Vorvaňovití (Physeteridae)
Rod:Vorvaň (Physeter)
Binomické jméno
Physeter macrocephalus
Linnaeus, 1758
Vorvaň, též vorvaň obrovský, tuponosý nebo tupočelý (Physeter catodon, macrocephalus, orthodon nebo australasianus) je největší z ozubených velryb a věří se, že jde o vůbec největší ozubené zvíře na světě, jaké kdy žilo - největší doložený jedinec pravděpodobně dosahoval až 28 metrů délky a váhy 150 tun. Anglický název Sperm Whale souvisí s mléčně bílou substancí spermacet nacházející se v její hlavě a původně zaměněnou se spermatem. Obrovská hlava vorvaně, jeho charakteristický tvar a v neposlední řadě ústřední role v románu Hermana Melvilla Bílá velryba‎, vedla mnoho lidí k tomu, že jej líčili jako archetyp velryby. Částečně díky Melvillovi je vorvaň obecně spojován s napůl mýtickým Leviatanem z biblických příběhů.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Pojmenování

Slovo ворвань [vorvaň] v ruštině označuje tuk některých mořských zvířat jako jsou velryby a tuleni. Jako český název zvířete jej zavedl Jan Svatopluk Presl. Původ staroruského "vorvoň" ale jasný není, pravděpodobně je norský nebo laponský.
Historicky a ve slovanských jazycích (ruštině, polštině) je velryba známá také pod názvem kašalot. Toto slovo pochází původně z portugalského cachalote, pravděpodobně odvozeného z cachola, hovorově "hlava." Vorvani byli v portugalském atlantickém souostroví Azory až donedávna loveni.

Fyzický popis

Vorvaň je výjimečný pro svou velmi velkou hlavu, zvláště u samců, u nichž tvoří typicky třetinu jeho délky. Jedno z odborných druhových jmen macrocephalus je vskutku odvozeno z řeckého výrazu "velká hlava." Na rozdíl od hladké kůže většiny jiných velryb je kůže na hřbetu vorvaně obvykle hrbolatá, dobrovolníky pozorujícími velryby bývá přirovnávána k sušené švestce 1. Vorvani mají jednotně šedou barvu, která se na slunečním světle může zdát hnědou ("Velká bílá velryba" z Melvillova románu, pokud takové zvíře existovalo, byla albínem, a bílý vorvani byli skutečně pozorováni). Nikoliv neočekávaně je mozek vorvaně největším a nejtěžším mezi zvířaty (váží u vzrostlého samce v průměru 7 kg, ale jsou známé i exempláře vážící 9,2 kg[1]). Vzhledem k velikosti těla však nejde o velký mozek.
Dýchací otvor tvaru 'S' je velmi blízko vrcholu hlavy, posunutý na levou stranu těla. Vorvani jím vypouštějí směrem dopředu proudy páry zřetelně slyšitelné na míle daleko. Hřbetní ploutev chybí, ale asi ve dvou třetinách páteře směrem od hlavy se nachází trojúhelníkovitý hrb vysoký 60-75 cm, který ploutev nahrazuje. Za tímto hrbem následuje ještě několik menších. Ocasní ploutev je také trojúhelníková a velmi tlustá. Před ponoření do hloubky ji velryba zvedá vysoko nad vodu.
Vorvani mají v dolní čelisti 20-26 párů kuželovitých zubů. Každý z nich může vážit až jeden kilogram. Důvod existence zubů není zcela zřejmý. Věří se, že nejsou nezbytné pro lov chobotnic (vizte dále sekci Potrava) a v přírodě byly nalezeni i dobře živení vorvani zcela bez zubů. Vědci se nyní shodují, že zuby mohou být užívány při útocích mezi samci téhož druhu. Této hypotéze nasvědčuje tvar zubů a široké mezery mezi nimi. V horní čelisti je také přítomen základ zubů, jen zřídka se však prořežou ven do úst.
Sexuální dimorfismus (velká odlišnost samců oproti samicím) se u vorvaňů projevuje nejvýrazněji mezi všemi kytovci. Samci jsou typicky o 30%-50% delší (16-18 m) než samice (12-14 m) a asi dvakrát těžší (50 000 kg proti 25 000 kg). Při narození měří samci i samice kolem 4 m a váží 1 000 kg. Kvůli rozsáhlému lovu velryb se počet vorvaňů dramaticky snižuje, hlavně kvůli přednostnímu a intenzívnějšímu vybíjení větších samců, kteří mají více spermacetu (spermacetový olej měl velkou hodnotu zejména v 18. a 19. století - viz dále). V muzeu v Natucket je vystavena čelistní kost vorvaně dlouhá 5,5 m. Čelistní kost tvoří 20-25 % celkové délky těla vorvaně. Tento samec tedy mohl dosahovat až 28 metrů délky a vážit 150 metrických tun. Dalším důkazem velkých jedinců je 5,2 m dlouhá čelist v muzeu v New Bedfordu, která mohla patřit samci 25,6 m velkému vážícímu 120-130 tun. Lodní knihy v nantucketském a bedforském muzeu jsou plné odkazů na velké vorvaně a záznamů množství oleje z nich získaného, které dobře odpovídají velikosti těchto dvou příkladů. Dnešní vorvani mají v průměru 18 m délky a váží 52 tun.
Vorvaň je hlavním příkladem zvířete, které se vyvinulo K-selekcí, jež se přisuzuje druhům, u nichž se věří, že se vyvíjely ve velmi stabilních životních podmínkách. Tato relativně "snadná" evoluce je přivedla k nízké porodnosti, pomalému dozrávání a k dlouhověkosti. Samice jsou březí každých čtyři až šest let a březost trvá přinejmenším 12 měsíců, ale může se protáhnout až na 18 měsíců. Starost o mláďata zabírá dva až tři roky. U samců trvá puberta asi 10 let mezi 10. a 20. rokem věku. Samci rostou do 30. až 40. roku věku a když je jim 50, nabyli již plné velikosti. Vorvani se dožívají 80 let.
Vorvani drží několik absolutních světových rekordů:
  1. Jsou to největší ozubení tvorové, jací kdy na Zemi žili.
  2. Vorvani jsou nejhlouběji se potápějící savci (byli nalezeni v hloubkách 2200 metrů zamotaní do telegrafních kabelů).
  3. Mají největší mozek mezi všemi žijícími tvory na této planetě, mozek vorvaního samce váží 7 kg, vyskytují se však jedinci s až 9kilogramovými mozky.
  4. Jejich kůže je nejtlustší. Na zádech a hlavě dosahuje tloušťka vorvaní kůže (nepočítaje podkožní tuk) asi 36 cm.

Taxonomie

Vorvaně poprvé kategorizoval v roce 1758 Linné, který zařadil do rodu Physeter celkem čtyři druhy. Odborníci brzy zjistili, že existuje jen jeden druh. Ve většině současných publikací je vorvaň zařazen jako jediný druh čeledi Physeteridae (a tedy jediný druh svého rodu). Nejbližšími příbuznými vorvaně jsou kogie tuponosá a kogie Owenova z čeledi Kogiidae.
Mead a Brownell (1993, vizte 3), zařadili všechny tři druhy do čeledi Kogiidae a vorvaňovi přiřadili binomické jméno Physeter catodon.
Následující text je výňatkem z Melvilleovy knihy Bílá velryba, v níž se široce rozebírá pojmenování a lidové tradice související s vorvaněm:
Tato velryba, známá starým Angličanům pod neurčitým jménem velryba trumpa a physeter nebo velryba s kovadlinovou hlavou, je dnešní cachalot ve Francii, Pottfish v Německu a macrocephalus v učeném světě. [část textu vynechána] Teď se zabýváme hlavně jeho jménem. Z hlediska filologického je nesmyslné. Před několika staletími, kdy vlastní hodnota vorvaně byla téměř naprosto neznáma a kde se jeho tuk získával jen náhodou z ryby vyvržené na břeh, tehdy bylo patrně všeobecně usuzováno, že vorvaninu lze vytěžit z tvora totožného s velrybou grónskou neboli pravou, v Anglii už známou. Dále převládal názor, že tato vorvanina neboli spermacet je sražená šťáva grónské velryby, ta, kterou označuje první půlka cizího slova. V oněch dobách byla vorvanina nesmírně vzácná a neužívalo se jí k svícení, nýbrž jen jako masti a léku. Kupovala se jen v lékárně, jako tam dnes kupujeme unci reveně. Když pak byla, jak se domnívám, postupem doby objevena pravá podstata vorvaniny, obchodníci nezměnili její jméno, nepochybně proto, aby zvýšili její cenu tak podivným náznakem její vzácnosti. A tak to pojmenování posléze musí být dáno velrybě, z které spermacet skutečně pochází. [z Melvillovy knihy Bílá velryba, přeložili Klíma, Kornelová, Kosatík, Bednář, ISBN 80-902223-0-7, nakl. Moby Dick, Praha 1996, kapitoly 32 nazvané "Cetologie," str. 181-182]
Vědci soudí, že se vorvani během vývoje podřádu oddělili od jiných ozubených velryb poměrně brzy - asi před dvaceti milióny let (detaily lze najít v 4).

Spermacet

zjizvený obr, vytvořil Chris Harman
Scarred Giant - výtvarník: Chris Harman [3]
Spermacet je polotekutá, voskovitá substance obsažená v hlavě vorvaně. Název se odvozuje od pozdně latinského sperma ceti (obě slova jsou ve skutečnosti vypůjčená z řečtiny) znamenajícího "sperma velryby" (doslovně "sperma mořské nestvůry"). V angličtině se dokonce od spermacetu odvozuje lidový název této velryby (Sperm Whale). Substance samozřejmě není velrybím semenem; tato záměna byla omylem prvních velrybářů. Spermacet se nachází ve spermacetovém orgánu neboli v hlavových dutinách vepředu a nahoře nad lebkou velryby. Podobnou hmotu na pravé straně přední části hlavy velryby hned nad horní čelist nazývají velrybáři junk (v doslovném překladu "odpad"). Ve spermacetovém orgánu se nachází měkká bílá substance plná spermacetu. Junk je tvořen pevnější substancí.
Přesná funkce spermacetu a orgánů jím vyplněných není známá, existují však přinejmenším tři (vzájemně se nevylučující) hypotézy:
Jedna z hypotéz (podrobnosti v 5), zmíněná ostatně už v Melvillově Moby Dickovi, tvrdí, že je používán jako jistý druh beranidla při bojích mezi samci. Tato hypotéza odpovídá dobře zdokumentovanému potopení lodí Essex a Ann Alexander způsobenému útoky vorvaňů, jejichž váha byla odhadnuta na pouhou jednu pětinu váhy lodí. V současné době je v módě považovat spermacet za prostředek sexuálního výběru.
Druhou pevně zakořeněnou představou je možnost, že pomáhá velrybě regulovat vztlak. Hustota voskové substance se má jejím ochlazováním vodu protékající výdechovým otvorem zvýšit a pomoci velrybě ponořit se. Naopak vytlačování teplé vody dýchacím otvorem ven by mělo umožnit spermacetu zahřát se, snížit svou hustotu a ulehčit vynořování se. V poslední době však byla u této na veřejnosti populární teorie zpochybněna její hodnověrnost. Vědecký výzkum nasvědčuje tomu, že kapilární jevy nemohou mít dostatečný efekt, aby významně ovlivnily vznosnost 50tunové velryby (na stránce Teda Cranforda6 je seznam listin popisující detaily výzkumu.)
Jako třetí možnost v této věci se uvažuje, že spermacet napomáhá echolokaci. Tvar tohoto orgánu v jakýkoliv čas napomáhá zaostřování nebo naopak rozšiřování kužele vysílaného zvuku. Zvukové vlny lze soustředit do jednoho místa, takže mohou působit jako zneschopňující zbraň, dočasně paralyzující kořist. Výzkum všech těchto možností je stále v plném proudu.
Spermacet byl velmi vyhledávaný velrybáři v 18., 19. a 20. století. Substance našla mnoho různých komerčních využití, jako např. olej do hodinek, kapalina pro automatickou převodovku, mazivo pro jemné výškové přístroje, kosmetiku, aditiva do motorových olejů, glycerinu, protikorozních směsí, čisticích prostředků, chemických vláken, vitaminů a více než 70 farmaceutických směsí.

Potrava, chování a potápění

Ocas vorvaně potápějícího se v Mexickém zálivu
Vorvani jsou spolu s vorvaňovcem anarnakem a vorvaňovcem plochočelým nejhlouběji se potápějící savci na světě. Věří se, že se mohou potápět až k mořskému dnu do hloubky 3 000 metrů po dobu dvou hodin. Typické ponory směřují zhruba do 400 metrů a trvají 30-45 minut. Živí se několika druhy zvířat, především krakaticemi, chobotnicemi a živočichy mořského dna. Téměř vše, co víme o hlubokomořských karakaticích, se vědci dověděli z exemplářů nalezených v žaludcích vorvaňů. Historky o titánských bitvách mezi vorvani a krakaticemi dorůstajícími 10 metrů délky nebo více jsou nejspíš jen součástí legend - podobné bitvy nebyly nikdy pozorovány. Na druhou stranu se soudí, že bílé jizvy na tělech vorvaňů byly způsobeny krakaticemi. Existuje také hypotéza, že ostrý zobák zkonzumované krakatice usazený ve střevě velryby vede k produkci ambry, podobně jako je tomu u tvorby perel. Vorvani jsou neuvěřitelní jedlíci, kteří každý den pozřou asi 3 % své tělesné váhy. Odhaduje se, že vorvani dohromady každoročně zkonzumují 100 miliónů tun hlubokomořských tvorů, což je množství srovnatelné s celkovou každoroční spotřebou mořských živočichů lidmi.
Fyziologie vorvaňů má několik adaptací, aby zvládli drastické změny tlaku při potápění. Žebra jsou ohebná, aby dovolila kolaps plic, a srdeční frekvence se může snížit, aby se déle uchovala zásoba kyslíku. Myoglobin uchovává kyslík ve svalové tkáni. Když se úroveň kyslíku sníží, lze krev nasměrovat pouze k mozku a jiným důležitým orgánům. Je možné, že zde hraje roli i spermacetový orgán (jak je popsáno výše).
Úsek kůže vorvaně se stopami po přísavkách krakatice.
I když jsou vorvani dobře adaptováni k potápění, opakované ponory do velkých hloubek na ně mají dlouhodobě neblahý dopad. Kostry vorvaňů vykazují důlkovou korozi kostí, která je u lidí často známkou dekompresní nemoci. Kostry nejstarších velryb jsou postiženy nejrozsáhlejší korozí, zatímco kostry mláďat žádná poškození nejeví. Toto poškození může signalizovat citlivost vorvaňů na dekompresní nemoc a v tom případě by pro ně mohlo být rychlé vynoření smrtelné. 7
Mezi ponory se vorvaň vynořuje na hladinu k nadechnutí a zůstává zde většinou na osm až deset minut před dalším ponorem.
Sociální struktura vorvaňů se mezi pohlavími výrazně liší. Samice jsou extrémně družnými tvory - znak, u něhož se soudí, že se vyvinul díky relativně jednoduché evoluční cestě. Samice se v mládí sdružují ve skupinách o asi tuctu jedinců. Samci opouštějí své "mateřské školky" mezi 4 a 21 lety a připojují se k "mládeneckým školám" tvořenými jinými samci podobného věku a velikosti. Jak samci stárnou, mají sklon se rozptýlit na menší skupinky, nejstarší samci žijí obvykle samotářským životem. Dospělí samci přesto na plážích zůstávají v problémech pospolu, což naznačuje stupeň spolupráce, který se dosud nepodařilo zcela vysvětlit.

Rozšíření

Vorvani patří mezi nejrozšířenější druhy na světě. Jsou relativně hojní od arktických vod až k rovníku. Populace je hustší při kontinentálním šelfu a kaňonech, pravděpodobně díky snadnějšímu shánění potravy. Vorvaně lze nalézt i v nehlubokých vodách při břehu, ale jen pokud zde kontinentální šelf není příliš malý.

Populace a lov

Celkové množství vorvaňů na celém světě není známé. Hrubé odhady, založené na průzkumech malých oblastí a extrapolaci výsledků na všechny oceány světa, se pohybují od 200 000 do 2 000 000 jedinců. Přestože jsou vorvani loveni po několik století kvůli masu, oleji (užívanému jako mazadlo ve strojírenství) a spermacetu (užívanému ve svíčkách), konzervativní pohled na vorvaně je optimističtější, než u mnoha jiných velryb. S výjimkou příbřežního rybolovu malých rozměrů v Indonésii jsou vorvani chráněni prakticky celosvětově. Rybáři neloví hlubokomořské tvory, kteří jsou potravou vorvaňů a hluboké moře je pravděpodobně mnohem odolnější k znečištění než vrstvy u hladiny.
Zotavení z dlouhých velrybářských let je přesto pomalý proces, přinejmenším v Jižním pacifiku, kde je množství samců schopných rozmnožování příliš malé.

Pozorování vorvaňů

Pozorování vorvaňů není oproti jiným velrybám právě nejjednodušší, především kvůli jejich dlouhým dobám ponoru a schopnosti urazit pod vodou dlouhé vzdálenosti. Na druhou stranu jsou pozorování stále populárnější především díky charakteristickému vzhledu a rozměru zvířat. Pozorovatelé často užívají hydrofony k naslouchání cvakání velryb a k jejich zaměření dřív, než se vynoří. Oblíbeným místem pozorování vorvaňů je pitoreskní Kaikoura na novozélandském Jižním ostrově, kde je kontinentální šelf tak mělký, že lze velryby pozorovat ze břehu, a Andenes v arktickém Norsku.

Ve zprávách

V červenci roku 2003 byla nalezena na pláži pobřeží jižní Chile velká hrouda bílého masa. 12 metrů dlouhá masa rosolovité tkáně 8 podnítila spekulace, že byla objevena dříve neznámá obrovská chobotnice. Výzkumníci ze santiagského Museum of Natural History usoudili, že hrouda jsou ve skutečnosti vnitřnosti vorvaně, především díky prozkoumání kožních žláz. Po smrti se vnitřní orgány vorvaně rozkládají, dokud se nestanou polotekutou masou polapenou uvnitř kůže. V tomto případě zřejmě kůže praskla, obsah se uvolnil a nakonec byl vyplaven na břeh 9.
Mrtví vorvani jsou vyplavováni na břeh docela často. Nehledě na problémy s nakládáním a identifikací mrtvých těl se správci pláží obávají žraloků, zejména žraloka bílého, které na pláže přitahuje rozkládající se maso, což může uvést návštěvníky pláže do nebezpečí. Z tohoto důvodu jsou mrtví vorvani často vlečeni zpět na otevřené moře dřív než by mohlo dojít ke skutečnému vyplavení na břeh. V květnu 2004 se podobná událost stala dvakrát, jednou na Oahu na Havaji, kde byla mrtvá velryba odvlečena 35 mil na moře, ale byla vyplavena zpět na břeh o dva dny později 10.

Explodující velryby

Snad nejznámější část lidových historek o vorvaních pochází z roku 1970, když byl jižně od Florence v Oregonu vyplaven dlouhý 7,26 tunový, 13,7 metrový kus. Po určitou dobu to pro místní byla rarita. Ve chvíli, kdy se pláž stala oblíbenou zastávkou na cestě, se dálniční policie státu Oregon rozhodla, že je nutné se mrtvoly zbavit. Naplnili tělo půl tunou dynamitu. 12. listopadu byl dynamit odpálen, ale výbuch nesměřoval na oceán, jak bylo plánováno. Nikdo nebyl zraněn, jen jedno auto rozmačkáno padajícím tukem. Očití svědci byli pokryti nechutně páchnoucími zbytky mrtvé velryby. Podívejte se také na:
  1. Článek o explodující velrybě z Oregonu (anglicky)
  2. Film o oregonské explodující velrybě (anglicky)
V lednu 2004 se do hledáčku světových médií dostal dramatičtější případ týkající se vorvaňů. Mrtvé tělo velryby, 17 metrů dlouhé a vážící 50 tun, bylo vyplaveno na pláž v tchajwanském Tainan City. Během přepravy na městskou univerzitu způsobil tlak plynu z rozkládajícího se těla explozi. Nikdo nebyl zraněn, ale krev a vnitřnosti se rozstříkly po několika autech a kolemjdoucích 11.

Poznámky