close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2008

Dobrou noc :)

10. prosince 2008 v 19:28 | Kesy |  Novinky na webu
Achujky!
Tákže články tu máte , ještě vás oběhnu a pro dnešek dobrou noc . Zase zítra papaPhotobucket - Video and Image Hosting

Fosa z Madagaskaru

10. prosince 2008 v 19:24 | Kesy |  šelmy

Fosa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Fosa
Fosa
Fosa
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:cibetkovití (Viverridae)
Podčeleď:fosy (Cryptoproctinae)
Rod:fosa (Cryptoprocta)
Binomické jméno
Cryptoprocta ferox
Bennet, 1833
Fosa (Cryptoprocta ferox) je cibetkovitá šelma, která žije na Madagaskaru.
Ačkoliv váží pouhých 7-12 kg, je na vrcholu potravního řetězce Madagaskaru. Ve dne i v noci loví lemury, ptáky nebo vybírá vejce z hnízd. Nepohrdne ani slepicemi, které krade domorodcům a ti jí pak kvůli tomu pronásledují. Přes den se ukrývá ve velkých dutinách stromů nebo v jeskyních. Obývá lesy.
Dospívá až kolem pátého roku života. Mimo období páření jde o samotářské zvíře. Samice je březí tři měsíce. Rodí většinou dvojčata, ale klidně může mít až čtyři mláďata.

Medvěd grizzly

10. prosince 2008 v 19:21 | Kesy |  šelmy

Medvěd grizzly

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Medvěd grizzly

Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:Psotvární (Caniformia)
Čeleď:medvědovití (Ursidae)
Rod:medvěd (Ursus)
Druh:medvěd hnědý (U. arctos)
Poddruh:medvěd grizzly (U. arctos horribilis)
Binomické jméno
Ursus arctos horribilis
Ord, 1815
Medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) je poddruh medvěda hnědého žijící zejména v Kanadě a na Aljašce.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Tělesné rozměry

  • Výška: ve stoje až 2,5 m
  • Hmotnost: 150-500 kg
  • Tlapy jsou velmi široké, s nezatažitelnými drápy. Kromě chůze k lovu ryb a k obraně.

Způsob života

Mimo období rozmnožování samotář

Potrava

Medvěd grizzly je všežravec, jeho potravu tvoří hlízy, lesní plody, ořechy, med, ryby, hmyz a jeho larvy, hlodavci, ještěři, velcí savci, mršiny

Délka života

max. 30 let

Rozmnožování

Pohlavní dospělosti dosahuje samec ve 4. roce, samice ve 3. roce života. Obdobím rozmnožování je červen
Délka březosti trvá v rozmezí 180-250 dní, poté samice rodí obvykle 2 mláďata

Zajímavosti

  • Ačkoli grizzly na první pohled vypadá neohrabaně, dokáže na vzdálenost 50-100 metrů běžet rychlostí cválajícího koně.
  • Svému jménu vděčí grizzly za dlouhé chlupy se stříbrnými špičkami, které pokrývají jeho plece a hřbet a dodávají srsti šedý nádech. Anglické "grizzle" totiž znamená šedá barva.

Rys ostrovid

10. prosince 2008 v 19:19 | Kesy |  šelmy

Rys ostrovid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx lynx
(Linné, 1758)
Poddruhy
  • rys evropský (L. l. lynx)
  • rys karpatský (L. l. carpathica)
  • rys kavkazský (L. l. orientalis)
  • rys altajský (L. l. isabellinus)
  • rys amurský (L. l. stroganovi )
  • rys východosibiřský (L. l. wrangeli)
Sesterský druh
rys pardálový (Lynx pardinus)
Rys ostrovid (Lynx lynx) je vzácný druh kočkovité šelmy. Několik malých nepočetných populací rysa ostrovida žije v České republice. V textu Bernské konvence je rys ostrovid zařazen do seznamu chráněných druhů. V ČR žijící rysi patří ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují rovněž za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Vzhled

Velikost

  • Délka: 80 - 130 cm
  • Výška v kohoutku: až 70 cm
  • Ocas: 11 - 25 cm
  • Hmotnost: okolo 20 kg, vzrostlý samec až 35 kg

Zbarvení

Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé. Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy. Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozómů se 72 rameny.

Rozšíření a početnost

Svět

Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části RuskaFennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě (bez Ruska), žije asi 7 500 jedinců, z toho 2500 ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v Karpatské oblasti.

Česká republika a Slovensko

Historie

Rys ostrovid (Lynx lynx)
V Čechách docházelo od konce středověku k postupnému hubení a vytlačování rysa. V 15.17. století byl vybit v oblastech hlavního osídlení (Polabí a dolní Povltaví), v 18. století zanikly lokální a roztříštěné enklávy ve většině pohoří. Poslední životaschopné populace přežívaly na Šumavě, v Českém lese a Krušných horách. Poslední potvrzené výskyty v těchto oblastech pocházejí z let (1814-1830), udávají se i další, u nichž ale existují pochybnosti. Poslední jednoznačně doložený odstřelený rys byl zanamenán na Táborsku (1835), někdy se udává i odstřel z roku 1890 v Dolním Hvozdu na Šumavě.
Na Moravě a ve Slezsku přežíval rys ostrovid déle, mimo jiné i díky migraci nových jedinců ze západokarpatské oblasti. Díky této migraci též nelze určit, kdy přesně zanikla původní populace, většinou se předpokládá, že se tak stalo na přelomu 19. a 20. století a že zastřelení jedinci z let 1912 - 1914 byli zatoulanci ze Slovenska nebo jejich potomci.
Na Slovensku se v karpatských pohořích zachoval a zásluhou úplné ochrany se po druhé světové válce jeho početnost tak zvýšila, že začal pronikat i více na západ, na moravské území.

Návrat rysa a stav k počátku roku 2006

Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L (SRN, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko, Francie a Itálie).
V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:

Stanoviště

Typickým životním prostředím rysa jsou v našich přírodních podmínkách oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary. Při zvyšování početnosti však rys proniká i do oblastí jak horských bezlesí, tak listnatých lesů v nižších polohách, kde se stává konkurentem kočky divoké. Ve střední Evropě se může vyskytovat i v kulturních smrčinách a zemědělsky využívané krajině (pakliže se v ní vyskytují větší lesní celky.

Etologie

Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje trvá od února do dubna; v květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, která dva až tři měsíce kojí. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.
Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Teritorium se dělí na domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria s jedním nebo i několika samičími teritorii.

Lov

Rys ostrovid na své pozorovatelně
Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být (většinou již po několika desítkách metrů, maximálně po cca 100 metrech). K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m. Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20-80%. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením.

Zacházení s kořistí

Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, obvykle si s mrtvou kořistí nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá 1-2 kg masa, výjimečně až 3,5 kg. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá (v Česku prakticky vůbec, neboť na to zde není dost hustá populace šelem, na Slovensku občas ano).

Ochrana a ohrožení

Ochrana

V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi téměř ohrožené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadují cí územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
V České republice je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát (konkrétně krajské úřady). Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.
Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevládní organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. vlčí hlídky [1] v Beskydech a rysí hlídky [2] na Šumavě.
Rys ostrovid ze Stanice pro handicapované živočichy ČSOP Vlašim

Ohrožení

Přirozené nepřátele rys v přírodě nemá, navzdory přísné ochraně je však ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995-2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10% se k pytlačení na rysech přiznalo. Navzdory tomu však dodnes nebyl dopaden ani jediný pytlák.

Krabi

9. prosince 2008 v 20:08 | Kesy |  Korýši

Krabi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
krabi
krab
krab
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:členovci (Arthropoda)
Podkmen:korýši (Crustacea)
Třída:rakovci (Malacostraca)
Podtřída:(Eumalacostraca)
Řád:desetinožci (Decapoda)
Infrařád:krabi (Brachyura)
Nadčeledi
viz text
Krabi (Brachyura) jsou polyfyletická skupina vodních živočichů (v některých taxonomických systémech definovaná jako infrařád). Mají široce oválný plochý krunýř, mohutná klepeta, nohy orientované do stran a zkrácený zdeček, ten je přimknut na spodní plochu hlavohrudi.[1]
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Dělení krabů

  • nadčeleď Bellioidea Dana, 1852
  • nadčeleď Bythograeoidea Williams, 1980
  • nadčeleď Calappoidea Milne Edwards, 1837
  • nadčeleď Cancroidea Latreille, 1802
  • nadčeleď Cryptochiroidea Paulson, 1875
  • nadčeleď Cyclodorippoidea Ortmann, 1892
  • nadčeleď Dorippoidea MacLeay, 1838
  • nadčeleď Dromioidea De Haan, 1833
  • nadčeleď Gecarcinucoidea Rathbun, 1904
  • nadčeleď Grapsoidea MacLeay, 1838
  • nadčeleď Homolodromioidea Alcock, 1900
  • nadčeleď Homoloidea De Haan, 1839
  • nadčeleď Hymenosomatoidea MacLeay, 1838
  • nadčeleď Leucosioidea Samouelle, 1819
  • nadčeleď Majoidea Samouelle, 1819
  • nadčeleď Ocypodoidea Rafinesque, 1815
  • nadčeleď Parthenopoidea MacLeay, 1838
  • nadčeleď Pinnotheroidea De Haan, 1833
  • nadčeleď Portunoidea Rafinesque, 1815
  • nadčeleď Potamoidea Ortmann, 1896
  • nadčeleď Pseudothelphusoidea Ortmann, 1893
  • nadčeleď Raninoidea De Haan, 1839
  • nadčeleď Retroplumoidea Gill, 1894
  • nadčeleď Xanthoidea MacLeay, 1838
  • čeleď Prosoponidae
  • rod Coeloma
  • rod Dromiopsis
  • rod Harpactocarcinus
  • rod Lobocarcinus
  • rod Necrocarcinus
  • rod Notopocorystes
  • rod Plagiolophus
  • rod Titanocarcinus
  • rod Xanthilites

Rozšíření

Krabi jsou rozšířeni po celé planetě.

Význam

Krabi jsou hojně loveni pro maso, které se získává převážně z klepet a těla jedince.

Stavba těla

Krabi mají 5 párů nohou, první pár je zakončen speciálním párem s klepety.
Největší zaznamenaný krab byl velekrab japonský (Macrocheira kaempferi) s rozpětím klepet 3,7 m.[2]

Galerie

Corystes cassivelaunus
Atelecyclus rotundatus
suchozemský Geocarcinus ruricola
Stenorhynchus seticornis
Thia scutellata
Macrocheira kaempferi
Ocypode quadrata

Latimérie podivná

9. prosince 2008 v 19:42 | Kesy

Latimérie podivná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Latimérie podivná
Latimerie podivná
Latimerie podivná
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:nozdratí (Sarcopterygii)
Řád:latimérie (Coelacanthiformes)
Čeleď:latimériovití (Latimeriidae)
Rod:latimérie (Latimeria)
Druh:Latimérie podivná (L. chalumnae)
Binomické jméno
Latimeria chalumnae
J. L. B. Smith, 1939
Latimérie podivná (Latimeria chalumnae) je živorodá ryba, dlouhá v průměru 1 metr, se zavalitým tělem, ploutvemi na násadcích a modrými šupinami. Latimérie je jediným zástupcem lalokoploutvých ryb, a proto je označována jako tzv. živoucí fosílie. Tento druh ryb byl dlouho považován za vyhynulý (jeho vymizení se odhadovalo na období před 70 miliony let). Latimérie jsou pravděpodobně jedním z mezistupňů vývoje obojživelníků.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Objev

22. prosince 1938 byla vylovena u břehů Afriky a objevena kurátorkou muzea v jihoafrickém East Londonu Marjorie Courtenay-Latimerovou, avšak podařilo se jí zachránit pouze některé její části. O svém objevu informovala ichtyologa Jamese Leonarda Brierleyho Smithe, který její nález systematicky zařadil do skupiny lalokoploutvých ryb, jež byla považována za vyhynulou již koncem druhohor, a na počest objevitelky nový druh pojmenoval vědeckým názvem Latimeria chalumnae. Ostatní vědci ovšem objev prohlásili za falzifikát. Roku 1952 byla vylovena další latimérie u Komorských ostrovů, východně od afrického pobřeží. Ukázalo se, že latimérie se u Komorských ostrovů loví sice v malém počtu, ale pravidelně, a místní domorodci ji dobře znají.

Výzkum

Malá populace začala nadměrným odlovem exemplářů pro muzejní sbírky trpět, a proto se objevily snahy její lov omezit (od roku 1989 se latimérie nachází pod ochranou CITES). Bylo zjištěno, že tato velká (až 180 cm dlouhá a 90 kg vážící) a dravá ryba žije nad rozeklaným skalnatým dnem v hloubkách kolem 200 m. Rozmnožuje se poměrně neobvykle - rodí velmi malý počet živých mláďat o hmotnosti kolem 0,5 kg a svoje ploutvovité končetiny používá ke "kráčení" po mořském dně. Zároveň bylo zjištěno, že populace latimérie v severní části Mosambického průlivu u Komorských ostrovů je skutečně malá a zahrnuje pravděpodobně jen několik set jedinců.
Je zajímavé, že v minulosti byly exempláře lalokoploutvých ryb uloveny i v jiných částech světa, o čemž kromě ústních svědectví svědčí i několik uměleckých předmětů z historických dob, na nichž je lalokoploutvá ryba nezaměnitelně zpodobněna. V roce 1998 se konečně tyto zprávy potvrdily. Dne 30. července 1998 byla v Celebeském moři severně od ostrova Sulawesi (Celebes) ulovena do sítě položené v hloubce 100 - 150 m další latimérie. Na rozdíl od modravé latimerie od Komorských ostrovů byl tento exemplář hnědý se zlatými skvrnkami. Jak bylo publikováno v září 1998 v časopise Nature, byla na základě testů DNA tato ryba popsána jako nový druh Latimeria menadoensis.
19. května 2007 vylovil indonéský rybář poblíž ostrova Sulawesi 51 kg vážící exemplář latimérie. Ryba poté žila v zajetí 17 hodin (běžně umírá do 2 hodin od výlovu); příčinou jejího úhynu byly nevyhovující podmínky umělého prostředí, neboť latimérie je zvyklá na chladnou vodu velkých hloubek. Rybu samotnou a příčiny jejího dlouhého přežívání po výlovu zkoumá tým vědců z místní univerzity.[1]
U nevelké populace latimérii druhu Latimeria chalumnae, objevené u pobřeží jižní Afriky v Sodwanském zálivu, byly zaznamenány drobné rozdíly v jejich chování při srovnání s populací žijící u Komorských ostrovů.

Dneska asi nic

8. prosince 2008 v 18:20 | Kesy |  Novinky na webu
Hojky lidičky!
Dneska sem nic nehodím se mi nechce. Nezlobte se, ale já dneska měla perný den a teď ještě klikat písmenka na klávesnici a namáhat očiObrázek “http://th166.photobucket.com/albums/u106/davegmz/Monkey%20Emoticon/th_yociexp16.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.? Nene. Oběhnu pusíky a pak půjdu. Papa zítra.

Pro dnešek zas konec

5. prosince 2008 v 14:55 | Kesy |  Novinky na webu
Takže se loučím!
Pro dnešek jsem skoro vůbec nic neudělalaObrázek “http://dl3.glitter-graphics.net/pub/600/600463d6w19uquwm.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby., ale dneska jdeme na Mikulášskou a tak se musím ještě nachystatObrázek “http://th166.photobucket.com/albums/u106/davegmz/Monkey%20Emoticon/th_yociexp24.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.. Papa a zas zítra.

Jaguár americký

5. prosince 2008 v 14:51 | Kesy |  šelmy

Jaguár

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jak číst taxobox
Jaguár

Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Binomické jméno
Panthera onca
(Linné, 1758)
Sesterská skupina
lev (Panthera leo)
Jaguár americký (Panthera onca) je největší americká kočkovitá šelma, samotářský lovec, živí se kapybarami, největšími žijícími hlodavci, prasaty pekari, ale také rybami, malými aligátory, želvami, domácím zvířectvem a menšími druhy kopytníků.
Jaguár
Dorůstá délky 100 až 180 cm, dosahuje hmotnosti od 50 až 120 kg. Barva jaguáří srsti je šedožlutá až oranžová, s černou kresbou skvrn a rozet. Vyskytuje se u něj také melanická forma (zdánlivě celé černé zvíře, při dobrém osvětlení však znatelná tmavší kresba roset). Od velmi podobného levharta se dá odlišit podle robustnějšího těla a černých skvrn uvnitř roset, které levhart nemá. V přírodě se mohou vyskytnout i černě zbarvené kusy (podobně jako u levharta).
Pohlavní dospělosti dosahuje ve třech letech, samice po zhruba stodenní březosti rodí jedno až čtyři mláďata, z nichž však do dospělosti dorostou maximálně dvě.
Rozšíření jaguára
Žije v tropických džunglích, nebo i travnatých savanách Střední a Jižní Ameriky, občas i severněji, výjimečně ho můžeme zastihnout i v horách. Jsou velmi dobří plavci a stejně dobře i šplhají po stromech. V zajetí se dožívá až dvaadvaceti let.

Kapybara

5. prosince 2008 v 14:50 | Kesy |  hlodavci

Kapybara

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Jak číst taxobox
Kapybara
kapybara, zoo Bristol
kapybara, zoo Bristol
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Podřád:dikobrazočelistní (Histricognathi)
Čeleď:kapybarovití (Hydrochaeridae)
Rod:kapybara (Hydrochoerus)
Binomické jméno
Hydrochoerus hydrochaeris
Linné, 1766
Kapybara (Hydrochoerus hydrochaeris) je největším žijícím hlodavcem. Jejich přirozené prostředí je v tropických a teplých krajích Jižní Ameriky vychodně od And, vždy blízko u vody.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Výskyt

Od Panamy až po ústí La Platy u Buenos Aires v Argentině, východně od And. Žije ve vodním prostředí všude tam, kde ještě nebyla vyhubena. Západně od And je rozšířena až po zalesněné oblasti Chocó v Kolumbii. Obrovský areál, větší než Evropa, však není osídlen stejnoměrně. Centrum výskytu kapybary se nalézá na záplavových územích velkých řek, zejména v povodí Orinoka v oblasti Llanos, na Amazonce, v Pantanalu plošiny Mato Groso, na záplavových územích v oblasti Gran Chaco a podél řeky Paraná až k ústí La Platy. Větší ohniska výskytu kapybary se nalézají i na savanách severovýchodní Bolívie.

Prostředí a stanoviště

Pobřežní pásmo řek (vodní prostředí jsou kapybary nuceny vyhledávat i z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá), především záplavová území s bohatým travním porostem. Jméno "kapybara" má původ v nářečí indiánského kmene Guarani a znamená "pán trávy".

Vzhled

  • Hmotnost: až 80 kg
  • Délka těla: 1- 1,3 m
  • Výška v kohoutku: 50 cm
Samec kapybary, Zoo Praha
Mohutný, tupě zakončený čenich, bez ocasu. Na zemi sedí často jako pes. Základní zbarvení je hnědé. Srst je překryta dlouhými a hrubými pesíky, podsada je hustá a měkká. Srst ve střední části hřbetu je delší a tmavší než na bocích těla. Hlava má tvar pravoúhlého hranolu, což podtrhuje nápadně ploché čelo. Nozdry leží vysoko na hlavě, což umožňuje kapybarám dýchat, aniž by vysunovaly oči a ušní boltce nad vodní hladinu. Relativně malé ušní boltce zřetelně vystupují ze srsti. Oči jsou malé a tmavé, nažloutlé, nebo načervenalé. Velkou část hlavy zabírají čelisti s mohutnými obloukovitými řezáky, hluboko zasazenými až do oblasti stoliček. Řezáky s neukončeným růstem jsou zabrušovány stálým hlodáním tvrdé rostlinné potravy. Největší, dominantní samečci mají u kořene nosu černě se lesknoucí pachovou kožní žlázu zvanou "morillo", která v období rozmnožování produkuje bělavý sekret. Ten kapybary využívají ke značkování. Podobné žlázy, avšak podstatně menší, mají i samičky. Mohutné tělo kapybary se pohybuje na krátkých kulovitých končetinách. Mezi prsty se nachází krátká plovací blána. Na předních končetinách jsou čtyři, na zadních pouze tři prsty, zakončené drápy ve tvaru kopýtek.

Chování

V nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Individuální hlasová komunikace probíhá pomocí chrochtání a švitoření, slyšitelného většinou jen zblízka. Je výborný plavec a dovede se i potápět, pod vodou vydrží 8 až 10 minut. Žije ve skupinách, jeden samec kolem sebe shromažďuje harém samic různého stáří a páří se s každou z nich. Na příhodných místech, jako např. v bažinách Ilha de Marajó, se kapybary shromažďují do velkých skupin a můžeme tu potkat i stočlenná stáda. Přes den se kapybary ukrývají, za šera se vydávají za potravou. Jejich sociální chování se v průběhu roku mění. V období sucha se shromažďují ve značném počtu u zbylých vodních nádrží a chovají se k sobě tolerantně. Se stoupající vodní hladinou jednotlivé skupiny migrují do okolní vegetace, kde si dominantní samci značí svá teritoria sekretem pachových žláz uložených u kořene nosu.

Rozmnožování

Páření probíhá ve vodě. Samice je březí 5- 5 a půl měsíce a jednou či dvakrát do roka rodí 2-4 mláďata.Hmotnost mláďat se pohybuje okolo 1,5 kg. Jsou dokonale vyvinutá, hned následující den přijímají pevnou potravu. Přesto je matka kojí ještě dva měsíce. Pohlavně dospívají v 15 měsících. Kapybary se dožívají 8- 12 let.

Potrava

Živí se výhradně rostlinnou potravou, především trávami, vodními rostlinami a kůrou stromů. Také sbírají spadané plody.

Ochrana druhu

Spásáním vegetace se kapybary staly vážnými konkurenty dobytka. Loví se také pro chutné maso, kvalitní kůži s mimořádně hebkou srstí, kterou rančeři již po staletí používají jako podložky pod koňská sedla. Ze zubů si domorodí obyvatelé vyrábí ozdobné předměty. Počty ve volné přírodě: vinou intenzivního lovu stavy klesají. Počty v lidské péči: v poslední době počty zvířat v zajetí stoupají, především díky úspěšným odchovům.

Zajímavosti

Absence ocasu. Samice jsou větší než samci. Pohlaví je na první pohled nerozlišitelné, protože pohlavní orgány jsou ukryty ve zvláštním kožním záhybu. Kapybara je výborný plavec, asi také proto byla dříve pojmenována v českém jazyce jako plavoun. Chycená mláďata se dají snadno ochočit a jsou velmi přítulná. Nozdry, oči a uši má kapybara vysunuté k horní klenbě hlavy, takže během plavání může vnímat okolí čichem, zrakem a sluchem. Kapybary jsou především v Llanos ve Venezuele chovány na farmách.

Tak a dost!

3. prosince 2008 v 16:27 | Kesy |  Novinky na webu
Hojky!
Takže dneska jsem   *fw002sem hodila všechny biomy, a tři zvířata. No tak a konec. Teď asi ještě oběhnu SB a pak už nic. No udělala jsem toho dneska jakš takš hodně.

Tropický střídavě vlhký les

3. prosince 2008 v 16:19 | Kesy

Tropický střídavě vlhký les

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Výskyt tropických lesů - tropické střídavě vlhké lesy tmavě zelenou barvou
Výskyt tropických lesů - tropické střídavě vlhké lesy tmavě zelenou barvou

Tropické střídavě vlhké lesy (též Tropické sezónní lesy, Světlé tropické lesy) se rozkládají se přibližně mezi 15° až 18° zeměpisné šířky na obou polokoulích. Ve směru od rovníku navazují na tropický deštný les (TDL).
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Rozšíření

Nejrozsáhlejší plochy zaujímají tropické střídavě vlhké lesy v Africe, na sever od rovníku tvoří pás spolu se Súdánskou a Sahelskou savanou.
Dále se vyskytují ve Venezuele, na jihu Brazílie (přechod cerrado), na Velkých Antilách (na ostrovech Kuba, Hispaniola), ve Střední Americe, v jižním Mexiku.
Původně byly i na poloostrovech Přední a Zadní Indie. V Austrálii zaujímaly severovýchodní okraj kontinentu.
Podobné formace se vyskytují i azonálně, mimo zónu humidně-aridního klimatu - např. edaficky podmíněné bezlesí uvnitř perhumidní zóny v Kongu a v Brazílii (bez stromové vegetace - těžké chudé půdy).

Klima

Typické je humidně-aridní klima s vydatnými letními dešti.
Průměrné měsiční teploty činí 20-28°C (vyšší denní amplitudy než v TDL). Výrazný je rozdíl mezi obdobím dešťů a sucha - vysoká dávka deště spadne během 4 měsíců (i více než 100 mm za měsíc), což vede k výraznému zavlažení krajiny - půd, vodních toků a stojatých vod. Ve vazbě na sezóny se odvíjí i vegetační fáze - období stagnace života a období boomu. Důležitou roli sehrávají disturbanční požáry (blesk, člověk).

Reliéf a půdy

Reliéf je zpravidla plochý až mírně zvlněný (staré zarovnané povrchy), nízké nadmořské výšky, někdy vyšší polohy nad 1000 m n. m. - náhorní plošiny (např. Východní Afrika).
Skladba travin a výskyt dřevin je silně predisponována srážkovými úhrny a půdní texturou. Z půd převládají oxisoly a chromosoly (oxidy Fe a Al, druhotné jílové minerály), v místech vlhčích pak stagnosoly a glejsoly; vertisoly.
V půdních profilech savan jsou typické tzv. kamenné čáry (vrstvy křemenných nebo křemencových úlomků). Vyskytují se v hloubce 50 - 200 cm. Pravděpodobně jsou biogenního původu (třídění půdních částic žížalami a termity, pasivní akumulace větších bloků hornin, jemnozem je jejich činností přemísťována vzhůru).
Půdní profil je hluboce prokořeněn savanovými travinami a dřevinami. Mocné humusové horizonty obsahují velké množství živin (vyšší úrodnost).

Flóra a fauna

Ve střední Brazílii rostou formace Chaco a Caatinga. V Africe pro oblast Sahelu jsou charakteristické suché savanové lesy s baobaby, ve střední Africe jsou časté galeriové lesy. V jižní části Indického poloostrova se vyskytuje polosuchý les. Stromy a keře jsou většinou opadavé fanerofyty (větve často s trny - ochrana před velkými herbivory): akácie, blahovičníky, rod Banksia a Grevillea.
Ze zvířat jsou hojně zastoupeni velcí herbivorní savci - vysoká diverzita na afrických savanách, rozlišují se: spásající trávu a byliny (antilopy, zebry, buvol, hroch, nosorožec tuponosý), okusující dřeviny (žirafa, nosorožec dvourohý, některé antilopy), všestranně herbivorní (slon africký). Dalšími typickými savci jsou prase bradavičnaté, pavián, kočkovité a psovité šelmy, hyeny - predátoři. Z hmyzu jsou hojná sarančata.

Třídění

Třídění na jednotlivých kontinetech (a jejich částech) podle zastoupení trav a dřevin:

Vliv člověka

Tropické střídavě vlhké lesy jsou poškozovány nadměrným zatěžováním půd, vypalováním - degradace savan a sezónních lesů. Trpí dezertifikací. Značně problémovou oblastí je Sahel.

Savany

3. prosince 2008 v 16:17 | Kesy |  Savana

Savana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání


Savana je označení pro travnaté oblasti tropických a subtropických oblastí. Během roku je zde vyhraněné období dešťů a období sucha. V podobných klimatických podmínkách se vyskytují i zcela nebo částečně opadavé lesy. O tom, který vegetační typ převládne rozhoduje klima a půdní podmínky. Traviny i dřeviny mají odlišné ekologické nároky, vzájemně se potlačují a tím vytvářejí podstatu savany.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Rozdělení savan

  • podle délky období sucha
    • vlhké savany
    • suché savany
    • trnité savany
    • zaplavované savany

Vlhké savany

Savany tohoto typu vznikly v důsledku opakovaného kácení a vypalování tropických lesů. Převládající vegetační formací jsou 2-4 metry vysoké traviny, ve kterých se vyskytují ojedinělé stromy. Vlhké savany se vyskytují v Africe v oblasti guinejské savanové zóny, severně od tropického deštného lesa. Tento pás se táhne až do jižního Súdánu. Dále se vlhké savany vyskytují v Jižní Americe. Jedná se o orinocké llanos, brazilské campos a oblast guayanské náhorní savany. Orinocké llanos (šp. llano = rovina) jsou edaficky podmíněnou savanou. LLanos je pokryta asi 50 cm vysokými travinami. Stromy se zde vyskytují pouze v malých ostrůvcích nazývaných "matas". Brazilské campos se rozprostírají v Brazilské vysočině. Campos cerrados předtavují jakýsi přechod mezi lesem a savanou a v podstatě, je můžeme nazvat savanovým řídkolesím. Campos abiertos představují savanovou formaci bez stromů. Vznikly v důsledku požárů v campos cerrados. V oblast guayanské náhorní plošiny se vyskytuje edaficky podmíněná savana. Rozkládá se v nadmořské výšce 1500 až 2000 m n. m. Vynořuje se z deštného lesa. Zaplavované savany vznikají v důsledku stagnace srážkové vody na nepropustném podloží. Často se vyskytují v Jižní Americe, kde se jim říká "palmares". Známou zaplavovanou savanou je Pantanal v jihozápadní Brazílii na ploše 250 000 km². V zimě je toto území suché, během letního období dešťů je zcela zaplavené a má bažinatý charakter.

Suché savany

Rozkládají se v Africe; především v súdánské zóně a ve východní Africe. Jejich podstatu tvoří 1-2 metry vysoké traviny a roztroušeně se vyskytující stromy, které dosahují výšky maximálně 10 metrů. Typickým stromem je baobab. Africké suché savany se využívají pro pastvu dobytka.
Savany vyskytující se v Austrálii se od těch afrických liší. Tamní blahovičníky se s travinami dobře snášejí. Zaujímají rozsáhlé prostory na severu Austrálie v Arnhemské zemi a ve vnitrozemí Queenslandu.

Trnité savany

Vyskytují se v aridních oblastech střídavě vlhkých tropů s množstvím srážek 300-400 mm za rok. V Africe jsou trnité savany rozšířeny v sahelské zóně na jižním okraji Sahary, dále pak v jihozápadní Africe a v oblasti Kalahari. Dřeviny mohou v trnité savaně zcela chybět, někde se mohou vyskytovat akácie. Dominující vegetační formací jsou prořídlé 30-50 cm vysoké traviny.

Fauna savany

V savanách nacházejí optimální životní prostředí býložravci. Jsou to zvířata schopná rychlého běhu, díky čemuž mohou unikat před predátory. Zbarvení srsti se obvykle přizpůsobuje prostředí. Tento jev je v živočišné říši velmi rozšířen a nazývá se krypsis. Dalším typem fauny je zvířen hrabavá a množství různého hmyzu (mravenci, termiti).

Africké savany

Jižní Amerika

Vyskytuje se zde mravenečník nebo pásovec. Velcí kopytníci zde chybějí, z malých zde žije pouze pudu jižní (jelínek pudu). Z šelem zde působí puma, jaguár a vlk hřivnatý.

Austrálie

V savanách na tomto kontinentě žije klokan, koala, mravencojed, pes dingo nebo emu hnědý.

Pouště

3. prosince 2008 v 16:13 | Kesy |  Poušť

Poušť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Poušť Gobi v Mongolsku (obrázek ukazuje netypickou písečnou poušť, jelikož většina pouští světa je kamenitých).


Poušť je neúrodná oblast, která trpí nedostatkem vody (za horní hranici srážek se považuje 250 mm ročně). Jedním z charakteristických rysů je nedostatek vegetace. Klasickým příkladem pouště je Sahara či Arabská poušť. Rozeznáváme čtyři základní druhy pouští:
  • hamada - skalnatá poušť
  • reg - kamenitá poušť
  • serir - štěrková poušť
  • erg - písečná poušť

Charakteristika pouště

Obvyklá je řídká vegetace specifického typu (kaktusy a další sukulenty), byť se výjimečně mohou vyskytnou i rozsáhlejší porosty (např. "lesy kaktusů"). Klasičtější vegetace se vyskytuje pouze u zdrojů povrchové nebo podpovrchové vody (oázy a okolí řek). V některých typech pouští, kde příděl srážek padá naráz v úzkém časovém období, může existovat krátké vegetační období.
Pokud jde o režim počasí, charakteristické je prudké střídání teplot: ve dne vedra až nad 50 - 60 °C, v noci prudké ochlazení (někdy až k nebo pod bod mrazu). Obrovská denní vedra, která jsou mimo mez snesitelnosti většiny živočichů vedou k omezení denní aktivity obyvatel pouště. Pouštní zvířata jsou sice na vysoké teploty aklimatizována a uzpůsobena, ale většina z nich si nemůže dovolit plýtvat tělesnými tekutinami a přehřívat svůj organismus tím, že by při nich vyvíjela nějakou aktivitu. Pouštní život je tedy zpravidla noční život, který začíná s večerním šerem a končí nejpozději dopoledne. Podobně jsou na tom rostliny - klasické pouštní rostliny zpravidla přes den (nebo alespoň na největší vedro) uzavírají průduchy a výměnu plynů si nechávají na večer a noc, aby omezily výpar vody.
V poušti můžeme specifikovat dvě hlavní oblastí. První je tzv. deflační oblast (je oblast, odkud je větrem odnášen jemný písčitý materiál). Odnos má za následek vznik pouštní dlažby. Druhou oblastí je část pouště, kde je písčitý materiál ukládán a kde vznikají písečné duny.

Největší světové pouště

NázevKontinentPlocha
(km²)
SaharaAfrika9 100 000
Arabská poušťAsie2 330 000
GobiAsie1 300 000
Patagonská poušťJižní Amerika670 000
Great BasinSeverní Amerika470 000
ChihuahuanSeverní Amerika450 000
Velká písečná poušťAustrálie400 000
KarakumAsie350 000
Kyzyl KumAsie300 000
TaklamakanAsie270 000
KalahariAfrika260 000

Stepi

3. prosince 2008 v 16:10 | Kesy |  Step

Step

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie


Step v západním Kazachstánu časně z jara (březen 2004).


Step je označení pro travnaté oblasti mírného pásu. V těchto oblastech se rozkládají na celkové rozloze přes 9 mil km². Zdejší klima se vyznačuje horkými léty a chladnými zimami. Celoročně je zde nedostatek srážek pro růst dřevin. Vegetační období netrvá déle než čtyři měsíce. Stepní půdy bývají velmi úrodné a v dnešní době jsou stepi proměněny ve světové obilnice. Pro nízké úhrny srážek během roku ve stepích nerostou stromy.
Název step vznikl v ruštině pro travnaté formace mírného pásu. Pro travnaté formace tropů a subtropů se používá název savana.

//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Rozšíření stepí

Stepi pokrývají rozsáhlá území v nitru Eurasie, Severní Ameriky. Na jižní polokouli se vyskytují v Argentině.
Mohelenská hadcová step je jediná step vyskyující se v ČR.

Východoevropské stepi

Období vegetačního klidu je zde v zimě a v létě. Období vegetačního rozkvětu na jaře a na podzim. Léto bývá velmi suché a mnohé organizmy ho přečkávají v klidových stádiích (anabióza, estivace). Roční úhrn srážek se pohybuje v rozmezí 300-500 mm. Na severní hranici s geobiomem opadavého listnatého lesa se vytvořila přechodná lesostep. V dnešní době jsou lesostepi přeměněny v pole. Maďarská step nazývaná pusta je antropogenně podmíněnou stepí, kdy zde lidskou činností byly v průběhu dějin vykáceny stromy.

Středoasijské stepi

Zaujímají značné plochy v Kazachstánu a sahají až do Mongolska. Zdejší klima je extrémně kontinentální a období vegetačního klidu zde panuje od září až do května. V zimě sněhová pokrývka může chybět a tak je půda na jaře suchá a k vegetačnímu rozvoji dochází až v pozdním létě. Na horských hřbetech zaujímají pozici horské luční stepi, které s rostoucí nadmořskou výškou přecházejí v březové lesy a nakonec v jehličnatou tajgu.

Severoamerické stepi (prérie)

Zdejší klima má subhumidní charakter. Průměrné roční úhrny srážek se pohybují od 500 mm v chladnějších oblastech až k 1000 mm v teplejších oblastech. Teplot zde ubývá od jihu k severu a srážek ubývá od východu k západu. To způsobilo zákonité rozčlenění severoamerických stepí na čtyři pásy probíhající severojižním směrem. Od východu k západu se zde vyskytují: lesostep, dlouhostébelnatá prérie, smíšená prérie a krátkostébelnatá prérie. V Dlouhostébelnatých neboli pravých prériích činí roční úhrn srážek zhruba 600-1000 mm. Četné požáry a kdysi velká stáda bizonů znemožňovaly uchycení semenáčků dřevin. Dominujícím druhem v dlouhostébelnaté prérii je až 2 metry vysoká tráva vousatka. V přechodných smíšených prériích začínají vysoké traviny ustupovat travinám nízkým. Tyto prérie jsou využívány jako zemědělská půda. Krátkostébelnaté prérie zaujímají území na východním okraji Rocky Mountains. Zdejší klima je už aridní s úhrnem srážek 300-450 mm. Půdy jsou kaštanozemě. Převládá zde nízká "bizoní" tráva nebo tráva "grama".

Jihoamerické stepi (pampy)

Pampa se rozkládá ve východní Argentině. V porovnání se stepmi severní polokoule zde panují příznivější klimatické podmínky. V zimě se zde prakticky nevyskytují mrazy. Srážky jsou rovněž relativně vysoké 800-1000 mm. V minulosti se zde patrně vyskytovaly i lesy, ale činností člověka byly odstraněny. V dnešní době je pampa velmi hustě osídlena a využívána k zemědělství.

Stepní fauna

Významnou skupinu představují dobře pohybliví kopytníci. Další skupinu tvoří drobní hlodavci. Poslední skupinu tvoří šelmy a draví ptáci.

Eurasijské stepi

Z býložravců zde žije sajga tatarská, osel kulan, v minulosti kůň Przewalského; dále stepní svišť bobak, sysel, křeček, slepec, zajíc, krtek, vlk, kočka stepní neboli manul, rys karakal, orel stepní, sup, bažant a jeřáb.

Severoamerické prérie

V minulosti zde žila ohromné stáda bizonů, dnes přežívají v rezervacích. Dále je pro toto prostředí typický vidloroh americký, kojot prériový, psoun prériový, tetřívek prériový a sova zemní.

Jihoamerické pampy

Žijí zde mara stepní neboli zajíc pampový, jelenec quazny, pudu jižní neboli jelínek pudu, nandu pampový, nandu stepní a lama guanako.

Opadavý listnatý les

3. prosince 2008 v 16:07 | Kesy |  Opadavý listnatý les

Opadavý listnatý les

Listnatý les v Litvě
Smíšený les v zimě


Typickým listnáčem rozšířeným po celém mírném pásu Evropy je buk lesní. Na východě ho nahrazuje dub. Čím chladnější jsou zimy směrem k severu a východu, tím tam častěji nacházíme odolnější jehličnany. Smrkům, jedlím a borovicím se ve smíšených lesích daří lépe na poměrně suchých a písčitých stanovištích.
Americké listnaté a smíšené lesy mají podobnou skladbu jako lesy euroasijské. Je to následkem změn, které způsobila poslední doba ledová. Před zaledněním rostlo v amerických lesích například mnohem více druhů dubů a buků, které musely před masami ledu ustoupit k jihu.

Tajga

3. prosince 2008 v 16:06 | Kesy |  Tajga

Tajga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Severský jehličnatý les - tajga (zeleně).
Příklad tajgy na Aljašce, v pozadí je viditelný Alaska Range.


Severský jehličnatý les je název pro biom, který se vyskytuje především v severních zeměpisných šířkách. Dominantními druhy stromového patra jsou jehličnaté lesy. Nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a především na Sibiři, odtud pochází i místní název tajga.
Základními podmínkami pro rozšíření jehličnatých lesů jsou klima - především délka vegetačního období 1 - 4 měsíce. (Jde o období, v němž průměrná teplota vzduchu přesahuje 10 °C.) Na sever pak severský jehličnatý les přechází v tundru (přechodný pás s roztroušenou stromovou a keřovou vegetací se nazývá lesotundra). Na jihu pak v biomu smíšených a listnatých opadavých lesů. S jehličnatými lesy se setkáváme i často mimo jejich oblast přirozeného výskytu (např. ČR, Švýcarsko, Rakousko), kde rostou ve vysokých nadmořských výškách, jde o tzv. klimaxové smrčiny, popř. v podmáčených oblastech rašelinné smrčiny a podmáčené smrčiny. Někdy se tyto porosty označují i pojmem horská tajga. Nicméně většina jehličnatých lesů je nyní v Evropě uměle pěstována.
Jehličnany potřebují:
  • převahu srážek nad výparem
  • krátké a poměrně teplé léto
  • jsou schopny přetrvat i výrazně chladnou zimu ⇒ výskyt i v oblastech permafrostu
Díky velkému množství srážek a následné chemické reakci se spadlým jehličím vznikají podzolové půdy. Následně kyselá voda vymývá sloučeniny železa z půdy, ty klesají níže a tvoří nepropustnou vrstvu ⇒ tvorba bažin, močálů a rašelinišť, které jsou pro sibiřskou tajgu typické. Organická hmota je soustředěna jak v živých rostlinách, tak v odumřelé biomase.

Složení jehličnatých lesů

  • ve vlhkém prostředí pouze smrky
  • na sušších místech převažují borovice
  • místa s velkými výkyvy teplot (Sibiř) modříny, tvoří nejsevernější hranici
  • bylinné patro: převládají drobné keříčky - brusinky, borůvky, vřesy
  • silně vytvořené mechové patro
  • přechod mezi jehličnany a tundrou (oblast lesotundry) - velký podíl břízy

Výskyt severských jehličnatých lesů

Porosty různých druhů borovic, které ovšem neodpovídají biomu severských jehličnatých lesů, lze najít i ve Středomoří, Mexiku, JZ Asii a na různých ostrovech sopečného původu (např. Kanárské ostrovy).
V jehličnatých lesích žije řada ohrožených druhů savců, např. medvěd, vlk, los, rys, bobr, vychuchol atd. Hospodářsky významný je lov kožešinové zvěře, těžba surovin, těžba dřeva (především Skandinávie). Lidská sídla se v pásmu jehličnatých lesů vyskytují jen sporadicky, podobně i síť silnic a železnic není příliš rozvinutá, hlavní roli hraje letecká a vodní doprava. Z těžby je nejvýznamnější ropa a zemní plyn na Sibiři a Aljašce.

Tundra

3. prosince 2008 v 16:05 | Kesy |  Tundra

Tundra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie



Tundra na Aljašce v létě.



Tundra (světle hnědě).




Tundra je biom subpolárních a polárních oblastí, který lze nalézt mezi tajgou a trvale zaledněnými polárními končinami. Najdeme ho v nejsevernějších oblastech Evropy, Asie a Ameriky, Grónsku a dalších přilehlých ostrovech (arktická tundra), na jižní polokouli - v nejsevernějších oblastech Antarktidy a přilehlých ostrovech (antarktická tundra). Jako tundru též chápeme podobně vypadající území vysoko v horách (alpinská tundra). Slovo tundra pochází z laponštiny a znamená bezlesou krajinu.

//

Abiotické podmínky

Vody je zde dostatek, ale většinou je přítomna v pevném skupenství. Půda je trvale zmrzlá, v krátkém létě rozmrzá pouze slabá povrchová vrstva (viz permafrost). Vegetační doba je velice krátká, teploty nízké a po většinu času je zde vysoká sněhová pokrývka.

Biotické podmínky

Biodiverzita tundry je velice nízká. Drsné klima snášejí ze semenných rostlin pouze přizpůsobené byliny a malé keříky. Většinu vegetačního krytu tvoří mechorosty a lišejníky. Většina organické hmoty je vázaná ve formě odumřelé biomasy, její rozklad a využití je účinně bržděno chladem. Živočichové jsou výrazně adaptováni extrémním podmínkám a na nejtvrdší zimní období se často stahují více na jih do teplejších oblastí (viz např. sob karibu), nebo ji přečkávají v hibernaci. Růst rostlin je velice pomalý, což se projevuje mimo jiné vysokou citlivostí tundrových ekosystémů na poškození - při velkoplošné destrukci vegetace se původní stav může obnovovat celá desetiletí či staletí, se všemi nepříznivými důsledky, které z toho plynou.

Arktická tundra

Arktická tundra se nachází na severní polokouli.

Antarktická tundra

Antarktická tundra se nachází na nejsevernějších výběžcích Antarktidy a přilehlých arktických a subarktických ostrovech (např. Antarktický poloostrov, Jižní Shetlandy, Jižní Georgie, Jižní Sandwichovy ostrovy etc.)

Alpinská tundra

Alpinská tundra se vyskytuje ve vysokých nadmořských výškách. Je též bezlesá, leč zpravidla postrádá permafrost. Alpinská půda je též obvykle bohatší na použitelnou vodu, než u klasické tundry. Alpinská tundra ve své dolní části přechází v horský les (tento přechod se nazývá hranice lesa).

Polární pustiny

3. prosince 2008 v 16:02 | Kesy |  Polární pustiny

Polární pustina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Antarktida - v oblasti Arthur Harbor.
Antarktida - v oblasti Arthur Harbor.


Polární pustina (ledová pustina, polární poušť, ledová poušť, zaledněné území či mrazová poušť) je označení pro oblasti, které jsou trvale pokryty ledem a sněhem (na niž věčně trvá zima). Vyskytuje se na ostrovech Severního ledového oceánu a na Antarktidě (a v podstatě k ní lze zařadit i věčně zamrzlou hladinu polárních moří).
V této oblasti se nevyskytují žádné vyšší rostliny (mohou zde ale přežívat fotosyntetizující a jiné mikroorganismy), zvířena se vyskytuje pouze při pobřeží volného moře (tučňáci /jen na jižní polokouli/, ostatní mořské ptactvo, ploutvonožci). Někdy je považována za jeden z biomů, byť ne vždy (někdy není brána v potaz vůbec, někdy je technicky vztahována k pouštím, neboť jako ony má z hlediska živých organismů nedostatek dostupné vody).

Kůň domácí

3. prosince 2008 v 15:57 | Kesy |  lichokopytníci

Kůň

Tenhle článek je zkrácený.

Jak číst taxobox
Kůň
Kůň
Kůň
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď:koňovití (Equidae)
Rod:kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus caballus f. caballus
Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Po několik tisíciletí lidské historie se koně používali především pro přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň označuje samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička[zdroj?], starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček[zdroj?], starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě.
Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Vývoj koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně - kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

Kůň v minulosti

Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích.

Sport


Oblíbená koňská disciplína - dostihy.


Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín.
Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:
  • Drezúra je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezúry je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejmenší respektive nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do na několik stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji jeden z v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina.Jeden z nejtěžších cviků je piaffa.
  • Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Jedná se o olympijskou sportovní disciplínu.
  • Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná. Parkur se dělí také jako drezura do různých stupňů obtížnosti.
  • Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy.
    • Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
    • Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká Pardubická).
    • Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaný sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii.

Zdraví koně

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5 - 38,5°C (hříbata asi o 1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8 - 16 dechů za minutu (hříbata 10 - 20), tepová klidová frekvence je 35 - 45 tepů za minutu (hříbata 100 - 120).
Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, zchvácení kopyt, podotrochlóza, abcesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt…), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny,…), nemoci očí (zákal, zánět spojivek,…), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost,…), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace,…), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen,…). Závažným onemocněním je tetanus, a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.
Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti - vši, svrab, klíšťata, škrkavka, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.
Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů,…

Vzhled a stavba těla


Příklad klabonosého (římského) nosu


Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.

Hlava

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá), poloklabonosá, štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní). Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 320°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.

Krk

Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

Přední končetiny

Přední noha se skládá z:
  • plec - skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
  • předloktí - tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
  • zápěstí (carpus) - kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
  • záprstí
  • spěnka - má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
  • korunka - základem je kost korunková
  • kopyto - je kožním derivátem jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

kostra koně


Zadní končetiny

Zadní noha se skládá z:
  • stehno - stehenní kost, stehenní sval
  • bérec - holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
  • hlezenní kloub - jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
  • nárt - je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
  • spěnka - má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
  • korunka - základem je kost korunková
  • kopyto - základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

Hřbet a hrudník

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.

Bedra

Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.

Záď

Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 - 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

Zbarvení

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák - od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek… Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí bílou, bělouš černou. Ryzák - srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.

Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň. Na obrázku můžete také vidět několik koňských zbarvení.


Plemena koní

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na
    • primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
    • kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů
Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

Chody a ježdění


Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu


Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.
Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk Teď trochu rozvedu jednotlivé chody: Krok: Krok má čtyřdobý takt. Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že následující obě stejnostrané končetiny jdou po sobě. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný. Nohosled: LZ,LP,PZ,PP rychlost koně je v kroku 6 - 8 km.
Klus: Klus je chod koně v dvoudobém taktu. Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu. Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok. Nohosled: LZ+PP,PZ+LP rychlost v klusu je 4m/s (15km/h). Klusáci 42 - 50 km/h - na kratší vzdálenosti
Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně cváláme tzn. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha . Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) Je to nejrychlejší chod koně. rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).